Pohádka o chudém malíři Františkovi 3 díl

Když tak jednou se shýbl pro hříbeček, když jej chtěl zas pěkně vyloupnout ze země a potom, šup s ním do šátku, najednou uslyšel tichounký pláč, smutný, přesmutný pláč. Rozhlédl se kolem, poslouchal, odkud ten pláč slyšet, a hle! Nedaleko něho, nedaleko na pařízku seděla holčička a plakala, smutně, přesmutně plakala. František nechal hříbeček hříbečkem a pustil se rychle k holčičce.

„Proč pláčeš, maličká, proč?“

„Maminka mi umřela. Včera jsme ji s tatínkem pochovali.“ Tak to holčička řekla a plakala, znova plakala smutně, přesmutně.

„I neplač,“ řekl teď František. „Maminka se ti vrátí, uvidíš.“ František zase dostal teď nápad, a my už víme, co asi udělal. Nu, pravda, napnul si plátno do rámu, vybalil si barvy a štětce a dal se do práce, dal se do malování. Holčička přestala plakat a zvědavě se dívala na Františka.

„A jak se jmenuješ, maličká?“ Zeptal se František.

„Helenka,“ řekla holčička a setřela si s tváří slzičky.

„Helenka,“ řekl František. „Tak, Helenko, a teď mi pěkně povíš, jakou měla tvoje maminka hlavu.“

„Och je,“ řekla Helenka a maličko, jenom drobátko se zamyslila. „Moje maminka měla nejkrásnější hlavu pod sluncem.“

František namaloval nejkrásnější hlavu pod sluncem a zeptal se: „Helenko, jaké měla tvoje maminka oči?“

„Oči?“ Helenka se malinko a drobátko zamyslila. Potom řekla: „Moje maminka měla nejkrásnější, nejvěrnější, nejstarostlivější oči na světě. A ještě byly takové modré, tak modré, jak je letní obloha.“

František namaloval nejkrásnější, nejněžnější, nejvěrnější a nejstarostlivější oči na světě, namaloval modré oči, tak modré, jako je letní obloha. A potom ještě namaloval krk, tělo a nohy a znovu se zeptal:

„A jaké měla, Helenko, tvoje maminka ruce?“

„Och je,“ řekla zase Helenka a maličko, jenom drobátko se zamyslila.

„Moje maminka měla nejlaskavější, nejpracovitější a nejpilnější ruce.“ A tak František namaloval nejlaskavější, nejpracovitější a nejpilnější ruce a když byl hotov s malováním, zeptal se ještě Helenky:

„Helenko, podívej se dobře na tento obraz. Je to tvoje maminka?“

„Celá moje maminka,“ řekla radostně Helenka a ještě si setřela poslední slzičku, která jí seděla v důlečku její tváře. „Je jako živá, jenom promluvit.“

„Bude živá,“ kývl hlavou František. „Promluví i smát se bude.“

A teď František řekl zaklinadlo:

„Zeměkoule,

velká boule,

čáry — máry — fuk!“

A jenom František dořekl poslední slovo, Helenčina maminka, namalovaná na plátně, se najednou pohnula, usmála se a když viděla Helenku, vztáhla k ní své nejlaskavější, nejpracovitější a nejpilnější ruce a přivinula ji k sobě.

„Ty moje, zlatá, ty moje malá, ty moje všechno,“ hladila maminka Helenku a ani neviděla, že František si nenápadně balí svoje nářadíčko, že si balí štětce, barvy a plátno. Když už chtěl František odejít, když už chtěl zmizet, aby maminku s Helenkou nerušil, teprve si ho obě všimly.

„I ne pane malíři,“ řekla Helenka, „vy nesmíte odejít. Teď půjdete pěkně s námi, se mnou a s maminkou k nám. My vám obě moc děkujeme a tatínek vám také ještě musí poděkovat. A když Helenčina maminka také Františka přemlouvala, aby šel s nimi, tak ať chtěl nebo nechtěl, musel jít.

Maminka s Helenkou si Františka vzaly mezi sebe a tak všichni tři šli domů, do chaloupky, ve které bydlela Helenka s maminkou a s tatínkem.

Když přišli do chaloupky, nu, to bylo radostí a smíchu. Helenčin tatínek se vrátil právě z lesa, kde kácel stromy, Františkovi také poděkoval, a hned, že František u nich musí zůstat, že ať jenom zůstane, jak dlouho chce.

„Nemáme moc hezkou chaloupku,“ řekl tatínek, „protože jsme chudobní, ale i tak se ti, Františku, bude u nás líbit.“

Chaloupka nebyla moc pěkná. Byla malá a stará, mech už na ní rostl a v chlívku na malém dvorku, byla jen jedna kozička.

„A já vím co,“ řekl najednou František a už zase rozbaloval svoje malířské nářadí a dal se do malování.

A namaloval pěknou, velkou chalupu s mnoha okny, v oknech byly muškáty a fuchsie, v oknech byly také záclony, růžové, modré a bílé. U chalupy namaloval zahradu s mnoha stromy a na dvůr s chlévy také nezapomněl. V nich namaloval tři prasátka, tři kravky, tři koně a když už měl namalována tři prasátka, tři kravky a tři koně, Helenka teď povídala: „A ještě pejska namalujte, pane Františku, a kočičku a hnízdo s vlaštovkami a slepice a kohouta a husy a kachny a boudu pro Alíka a holuby na střeše a do zahrady mi namalujte růžový keř. Mně se růže hrozně líbí.“

A František se smál a všechno tak namaloval, jak si Helenka přála. A když to tak namaloval, potom zase řekl zaklinadlo a hle! Z komína se vyvalil kouř, muškáty v okně zavoněly a zahrada zavoněla, na větvích stromů zlátly zralé hrušky a voněla jablka. Tři prasátka se rozběhla po dvoře, tři kravky zabučely, tři koně zařehtali, pejsek Alík zaštěkal haf, haf, kočička zamňoukala mňau, mňau a vlaštovky z hnízda frr, frr, pustily se za mouchami. Slepice volaly kokokodák, kohoutek zase kykyryhý, holubi na střeše vrkali a růžový keř ze zahrady sladce voněl. A František se nastěhoval do nové chaloupky a byl šťasten, že udělal hodným lidem radost.

S Helenčiným tatínkem chodil do lesa kácet stromy, pomáhal mu řezat dřevo a svážet domů, chodil na hříbky, chodil se s Helenkou koupat do řeky, nu, žil jako na dovolené.

Tak uplynul týden, uplynul druhý a když už se končil třetí týden, najednou si František vzpomněl na rusalku. Zrovna ležel na zahradě pod růžovým keřem a díval se do modré oblohy, na které plula stříbrná oblaka. A když se tak díval na stříbrná oblaka, tu najednou se mu zazdálo, že v jednom oblaku vidí stříbrný závoj a v té chvíli si vzpomněl na rusalku. Zastesklo se mu po ní, zesmutněl a čím více na ni myslel, tím mu bylo více smutno. A teď najednou, ani nevěděl jak, vzpomněl si na stříbrnou pavučinu, a to se hned také rozpomněl na mušku. A najednou Františkovi něco zabzučelo kolem ucha bzz, bzz, a František teď uviděl známou mušku, které vrátil život.

„Františku, je ti smutno, a proto jsem přiletěla, abych ti pomohla.“

František chtěl napřed zapírat, že mu smutno není, chtěl se dát do zpěvu, ale na žádnou písničku si nemohl vzpomenout, jenom se tak smutně tvářil a díval.

„Nu, je mi smutno,“ usmál se potom František, „je to pravda. Stýská se mi po rusalce. Už jsem ji tak dlouho neviděl a co, jestli se zas někde nachladila a dostala chřipku nebo dokonce anginu. A nejhorší je, že nevím, kde ji naleznu.“

„I to nic,“ zabzučela muška. „Já tě za ní zavedu. Chceš-li, pojď za mnou, povedu tě.“

A tak František se rozloučil s Helenkou a s její maminkou a také s jejím tatínkem, sbalil si svoje malířské nářadíčko, poděkoval za pohostinství, řekl na shledanou, však o příští dovolené se zas přijdu za vámi podívat a pak se pustil za muškou, která před ním letěla, a která před ním bzučela.

Šel dlouho, dlouho lesem, šel a šel a stále se díval po mušce, aby se mu nikde neztratila. Nedíval se ani nalevo, nedíval se ani napravo, jen se díval na mušku, která ho vedla stále vpřed. Bel hodinu, šel druhou hodinu a když už šel třetí hodinu a ještě déle, najednou muška zabzučela: „Tak, už tam budeme.“

A jenom to muška dobzučela, najednou stál František na překrásném palouku, pokrytém hebounkým mechem a na tom mechu tančily rusalky. A byly krásné, jedna byla krásnější než druhá, ale ta nejkrásnější, to byla Františkova známá rusalka a František ji také hned poznal.

„Rusalko,“ zavolal na ni a rusalka přestala tančit. A když poznala Františka, rozběhla se k němu a radostně mu podala ruku.

„Ty jsi hodný, Františku,“ řekla rusalka a usmála se tak sladce, že Františkovi se zdálo, že nikdy v životě nebyl smutný a pak vyprávěl rusalce, že se mu po ní stýskalo, že ji chtěl vidět a vyprávěl jí také o mušce, která ho sem přivedla a otočil se, aby jí poděkoval, ale ta už vesele bzučela daleko, daleko v lese.

„Chci se rusalko zase vrátit domů,“ povídá František, „protože teď zas musím pracovat, musím malovat a když jsem tě tak našel, teď už tě nepustím. Chceš-li, zůstaneš stále u mne, teď už dám pozor, aby ses mi nenachladila.“ A rusalce se štěstím rozzářily oči, usmála se zas tak sladce a řekla, že s Františkem půjde, že jí bylo také po něm smutno. A teď že je už zase veselá a šťastná a že s ním půjde, kam on bude chtít.

A když se tak najdou dva lidé, kteří jsou šťastní, když se stále vidí a smutní, když jsou od sebe vzdáleni, takoví dva lidé si řeknou, že si udělají svatbu a že už budou stále spolu. A také tak si to řekl František s rusalkou. Když to uslyšely ostatní rusalky, rozhodly se, že vystrojí oběma slavnou svatbu. A mě na tu svatbu také pozvaly. A na té slavné, přeslavné svatbě byl veliký, velikánský zvonec a teď už je pohádky konec.

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946