Pohádka o kouzelníkovi 2 díl

Doktor Bolestín Zoubek

A už se dveře otevřely a už také se Animuk hnal do ordinace k panu doktorovi.

„Ach jej, ouvej, aúúúúúchich, šmankote, jeminkote, júúúúújuch, to bolí, bolíííí, pane doktore!“

„Tak si sedněte,“ řekl pan doktor Bolestín Zoubek, „a otevřte ústa, pane průvodčí.“

„Já nejsem průvodčí, achich, ouvej, já jsem kouzelník úúúaúúú!“

„Kouzelník? A od kdy, prosím?“

„No pořád, pane doktore, už od narození, juchúúch!'

Pan doktor vrtěl hlavou a říkal:

„Hm, hm! To je divné, pane kouzelníku. A proč tedy máte na sobě šaty, jaké nosí průvodčí, he?“

Animuk se usmál, ale hned zase zkřivil ústa bolestí a řekl:

Čáry, máry, podkočáry, kouzelník je ze mne starý!“

A jen to Animuk dořekl, proměnil se zase v kouzelníka a naříkal stejně, jako když byl průvodčím.

„Hm, hm,“ podivil se pan doktor, „no, ale nešť! Ten zub, ta mrška bolavá, musí ven a místo něho dostanete, pane kouzelníku, nové zuby čili nový chrup.“

„Hm, hm,“ divil se teď zase Animuk, „to jsou mi čáry doktorské! Dostanu nový chrup! Aóóóáááách!“

A jak Animuk křičel aóóóáááách, pan doktor zachytil kleštičkami bolavý zub a šups! už byl venku.

„Tak hotovo, prosím, vypláchněte si ústa.“

AiHmuk si vypláchl ústa a zajásal:

„Sláva, už to nebolí! Ten mi dal!“

„A vy mně dáte dvacet korun,“ řekl pan doktor Bolestín Zoubek, „a za nové zuby, čili za nový chrup potom zvlášť.“

Kouzelník Animuk se poškrabal ve vlasech, povzdychl si a potom řekl:

„To je těžké, pane doktore, ale já nemám ani vindry.“

„Hm, hm,“ teď zase pan doktor, „to je ovšem zlé. Ale počkejte, něco vám řeknu. Potřebuji pomocníka, tak jestli chcete, můžete mi tady pomáhat tři měsíce a tři dny a dostanete nové zuby čili nový chrup.“

„Platí,“ řekl kouzelník Animuk a hned si oblekl bílý doktorský plášť, který visel na věšáku.

„I jíst a bydlit u mne můžete, pane kouzelníku, práci máte lehkou, a jestli jste zvědavý a všetečný, pamatujte si, že do ničeho mi tady nesmíte strkat nos.“

„Ne, ne,“ slíbil kouzelník a tak zůstal u pana doktora Bolestína Zoubka.

Podával návštěvníkům čistou vodu, chlácholil ty nejbázlivější a říkával, když pan doktor se chystal někomu vytrhnout zub:

„To nebolí, kdepak, to ani nepoznáte a zoubek bude venku. To já dobře znám.“

„A jejej,“ řekl jindy hošíčkovi, který přišel a naříkal, „ty si jistě nečistíš zoubky kartáčkem, protože by tě jinak nebolely a měl bys je pěkně bílé a zdravé. Kartáček ti nic neudělá, toho se neboj!“

Uplynul měsíc, uplynul druhý a třetí, a kouzelník měl nové zuby čili chrup a už se chystal, že půjde ze služby od pana doktora. Ale nešel, nedostal se. A proč že se nedostal? Nu, proto, že byl zvědavý a všetečný.

Pan doktor měl na stolku rádio a v té zázračné skřínce to hrálo, zpívalo, mluvilo a jásalo, a to kouzelník Animuk nemohl pochopit.

„Podívám se do té skřínky, nikdo nic nepozná.“

A když už byl u pana doktora poslední den, stalo se, že Animuk zůstal v ordinaci sám.

A tu hned řekl zaklinadlo:

„Čáry, máry, cililinky,

kouzelník jsem malilinký!“

A jen ta slova dořekl, zmenšoval se, zmenšoval, až byl malý, malinký jako mraveneček. A honem, honem se hnal do té zázračné skřínky čili do radiového přístroje a bylo zle!

Zabloudil ve skřínce, běhal sem a tam, ale ven se dostat nemohl.

„Čáry, máry, preclíky,

ať jsem zase veliký!“

Ale běda, přeběda! Zaklinadlo nepomáhalo. Animukova kouzelná moc zmizela.

,,To je mi pěkné nadělení,“ lekl se kouzelník Animuk, ,,to jsem v pěkné bryndě, to jsem v pořádné kaši“ 1 Ale nebyl v kaši, ani nebyl v bryndě, protože víme, že byl v radiové skřínce, ze které nemohl na světlo boží. Zoufale a ustrašeně běhal v přístroji, hned byl tady a hned byl tam, vzdychal, stenal a naříkal, ale čím více Animuk běhal sem a tam, čím více vzdychal, stenal a naříkal, tím více bloudil.

A najednou ani se kouzelník Animuk nenadál, zapletl se nožičkama mezi drátky, ach, ouvej!, to bylo nadělení, to bylo neštěstí! Co teď? Co jenom dělat? Ach, ouvej! Ouvej!

„Pane doktore,“ volal Animuk, „pane doktore, pomóóóc, pomóóóc!“

Ale pan doktor už pomoci nemohl a nedovedl.

Animuk prosil, škemral, běhal v zázračné skřínce, ale čím více běhal, tím více bloudil.

A teď se i zlobil, vztekal a čertil, křičel, volal a láteřil, nadával, pískal a syčel, hlučel, mručel a bručel, a když už ho bolelo od tolika křiku v krku, chvíli dal pokoj a potom začal znovu. A když tak Animuk vyváděl, to bylo slyšet ve všech radiových skřínkách na světě a je slyšet dodnes. Často nám v radiovém přístroji někdo píská, syčí, hučí a škrčí a my říkáme, že to jsou poruchy, a on to je zatím kouzelník Animuk. Jsou však ve světě chytří lidé, kterým říkáme inženýři, a ti inženýři si lámou hlavu, jak ty poruchy čili kouzelníka Animuka z přístroje dostat, vystrnadit a vyhnat, ale dosud se jim to nepodařilo.

Vím však, že to nebude už dlouho trvat a ti chytří lidé čili inženýři přece jenom Animuka dostanou z té skřínky na svobodu a v radiových přístrojích přestane to potom pískat, syčet, hlučet, mručet a bručet.

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946