pohádky pro všechny generace

Pohádka o Evičce a skřítku Cufelínovi 2 díl

25. 10. 2011 16:00
Rubrika: Podzim | Štítky: skritek , Princezna , sladkosti

Teď se princezna Evička začala trápit, začala chřadnout, na tvářích pobledla, a to nebylo ani jinak možné, když jenom pořád mlsala a nejedla pořádná jídla, jako je bramborová, kmínová nebo nudlová polévka a čočka a brambory s cibulkou, nebo jako je rajská omáčka s knedlíkem. A k tomu ke všemu se jí také přestalo už líbit jezdit v kočáře, chtěla se proběhnout po zahradě, chtěla si hrát v písku a dělat z něho bábovky, nebo si chtěla hrát s kamínky, kterých tady bylo k nespočítání, krásných a třpytivých, nebo si vzpomněla na kamarádky, na Vlastu, Věru, Olgu a Mařku, na Jarku, Alenu, Zdeňku a Božku, chtěla je mít u sebe, ale to všechno Cufelín a ostatní skřítkové nedovolili, protože něco podobného prý se na princeznu nesluší. Kdepak, co jí to napadá, říkali, honit se po zahradě nebo hrát si v písku a dělat bábovky, to by si umazala a ušpinila nádherné šaty, to že by skřítkové takovou princeznu nechtěli, protože princezna se musí chovat jako princezna, musí se zvolna a vznešeně procházet, musí se chovat, jak 3 na princeznu sluší a patří.

To si teď můžete myslit, že se Evičce přestalo v říši skřítků líbit. Už se jí ani nelíbily její nejkrásnější šaty, ve kterých si ani nemohla pořádně sednout, kdepak se v nich potom posadit do písku nebo se v nich honit v zahradě, stále musela jenom dávat pozor, aby si je nepomačkala a neušpinila. A tak jednoho dne odložila korunku, oblekla si šaty, ve kterých přišla sem do království, a v těch šatech si vyšla na procházku do města. Ale v městě ji nikdo nepoznal, protože neměla na hlavě zlatou korunku a neměla nejkrásnější a nejparádnější šaty, nepřijela v kočáře, a tak si všichni skřítkové řekli, že to není jejich princezna a cože to je za cizí děvčátko v jejich království?

 

„Tu musíme chytit a zavřít do vězení,“ volali všichni skřítkové a hned se pustili za Evičkou. Cufelín utíkal první a ostatní za ním. Evička se dala na útěk, utíkala, ale za chvíli ztrácela dech, protože nebyla zvyklá běžet, když se pořád jenom vozila v kočáře a vznešeně a volně se procházela. A když už ztratila všechen dech, nemohla dýchat, srdíčko se jí zastavilo, nožičky se jí zastavily, jako by se jí k zemi přilepily, a už tu byli skřítkové, Cufelín první a za ním ostatní a už ji drželi. Evička se nemohla pohnout, nemohla se bránit, jenom otevřela ústa a vykřikla: „Maminko 1“ Ale kdepak byla maminka! Ta Evičku neslyšela, a proto jí také nemohla pomoci. Skřítkové Evičku obstoupili, a protože měla na sobě jenom obyčejné šaty, skřítkové se k ní nechovali jako k princezně, ale jako k obyčejné holčičce.

Křičeli jeden přes druhého, hrozili jí pěstičkami, tahali ji, strkali do ní, Evička plakala a prosila, aby ji skřítkové pustili. Ale skřítkové se jen mračili, broukali si něco mezi sebou, čemu Evička nerozuměla, a potom ji všichni uchopili a nesli ji, nesli k městu a přímo do vězení. Uložili ji na tvrdou postýlku, kolem dokola bylo tma a v té tmě Evička musila ležet hladová, sama samotinká; jen před dveřmi tmavé komůrky chodili tři skřítkové a hlídali, aby jim Evička neutekla. A nemohla se slabostí ani hnout, kdepak potom utéci z království skřítků.

Když se král Pumprlík dozvěděl, že Evička chtěla utéci a že je teď zavřena v tmavém vězení, radil se s ostatními skřítky.

„Já bych myslil,“ navrhoval jeden skřítek se zlýma očima, „abychom ji nechali ve vězení až do smrti.“

„To je dobrý nápad,“ řekl druhý skřítek s očima ještě krutějšíma, „ale navrhoval bych ještě, abychom jí nedávali nic jíst. Ať ví, co znamená rozhněvat si krále Pumprlíka.“

Někteří skřítkové mlčeli, jiní zase souhlasně pokyvovali hlavami, a teď se ozval třetí skřítek a byl to právě Cufelín. A ten řekl hlasem slavnostním:

„Pane králi Pumprlíku a kamarádi skřítkové!“ Po těchto slovech se Cufelín hluboce uklonil k zemi a pokračoval:

„Nemáme právo, abychom věznili Evičku. Viděl jsem, že už nechce být princeznou, a proto prosím pana krále a vás všechny, kteří mě teď posloucháte, abychom Evičku pustili domů k rodičům. Je to holčička hodná a jenom proto, že už nechce být dále princeznou v naší říši, nesmíme k ní být tak zlí, jak navrhovali přede mnou kamarádi. Proto volám: Pusťme Evičku, bývalou naši princeznu, domů!“

„Sláva! Sláva!“ Volali skřítkové a král Pumprlík volal také, a potom třikrát zatleskal a za malou chvíli tu stála Evička v doprovodu tří skřítků.

„Evičko,“ řekl teď král Pumprlík a zvedl ruku na znamení ticha. „Evičko, oznamuji ti jménem všech skřítků, že tě propouštím domů za maminkou a za tatínkem. Běž, a pamatuj si, že být princeznou není jenom tak lehká věc. Pozdravuj pěkně doma a počkej, ještě se posilni na cestu.“ Jen král Pumprlík dořekl, objevili se skřítkové, a ti skřítkové nesli mísy a talíře s mnoha jídly, a nebyly to už sladkosti, ale jídla obyčejná, která jíme my lidé a kterých nesměla jíst Evička, dokud byla princeznou v království skřítků. Teď přinesli skřítkové na talířích bramborovou polévku, knedlíky s rajskou omáčkou, brambory s cibulkou, kapustu a špenát, chléb a máslo, nu jídla bylo hodně a Evička si mohla vybrat. A také že si vybrala, nu, pravda. Pobízet se nedala, protože byla k smrti hladová. A tak jedla a jedla a ve chvíli se jí bledé tvářičky začervenaly, ve chvíli se usmívala jako každý člověk, když má před sebou jídla, která rád. A když se Evička najedla, rozloučila se s králem skřítků Pumprlíkem, rozloučila se také se všemi skřítky, a vedena skřítkem Cufelínem, vracela se domů. Skřítkové jí mávali na rozloučenou, volali sláva! sláva! a kdyby Evička nevěděla, že se vrací za maminkou a za tatínkem, po kterých se jí už tak stýskalo, jistě by byla uronila aspoň slzičku lítosti, že odchází od skřítků, kteří ji měli přece jenom rádi.

„Cufelíne,“ zeptala se ustrašeně najednou Evička skřítka, ,,co já však řeknu doma, kde že jsem byla tak dlouho? Jistě už mají o mne doma strach, Cufelíne, maminka jistě o mne pořád pláče.“

„Ba ne,“ řekl Cufelín a usmál se. „Tvoje maminka a tatínek teď ještě spí. Co jsi odešla, ještě se neprobudili. To je tak, Evičko. Hodina vás lidí pro nás znamená celý rok, nu a protože jsi byla u nás podle našeho času dva roky, u vás doma uplynuly teprve dvě hodiny. Tak se jenom, Evičko, neboj.“

Evička si spokojeně oddechla. Teď už byla s Cufelínem v královské zahradě, Cufelín se zastavil u třetího stromu ve třetí řadě, podal Evičce ruku na rozloučenou, řekl: „Tak sbohem, Evičko, měj se dobře a vzpomeň si někdy na království skřítků, kde vládne král Pumprlík.“ A když ta slova dořekl, třikrát zadupal levou nohou, třikrát zadupal pravou, a teprve když třikrát zatleskal, propadla se pod Evičkou země a Evička padala, padala a najednou, ani se nenadála, octla se doma v pokoji. A maminka spí, spokojeně oddechuje, a tatínek spí a spokojeně oddechuje, a Evička tiše, potichoučku si lehá do postýlky, opatrně se přikrývá, a už také spí a spokojeně oddechuje ...

Ráno, když se Evička probudila, první její slova byla: „To jsem měla v noci podivný sen!“ Nebo byla to pravda, že se stala v noci princeznou v království skřítků? Teď je však už doma, teď je u maminky a u tatínka. A Evička je ráda, že nemusí dělat rozmazlenou princeznu, že už nemusí jíst samé sladkosti a jiné mlsoty, že už se nemusí pořád vozit v kočáře, ale že teď může jíst chléb s máslem a pít kávu a že se může honit s kamarádkami v parku a hrát si v písku s kamínky a dělat bábovky.

A když se probudila maminka a tatínek, vypravovala jim Evička všechno od začátku do konce, a když skončila, maminka vrtěla nedůvěřivě hlavou a tatínek také nechtěl tomu všemu věřit.

„Je to lepší u vás,“ končila Evička své vypravování, „než být umlsanou a rozmazlenou princeznou.“ - A měla pravdu.

 

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946

Zobrazeno 2442×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková