Pohádka o kouzelníkovi

Není tomu tak dávno, kdy v Orlích horách žil kouzelník a ten kouzelník se jmenoval — šmankote, jak on se to jenom jmenoval? Kazimour, vlastně ne, nejmenoval se Kazimour, jmenoval se Kanimura, ale ne, ani Kanimura se nejmenoval, aha, už vím! Ten kouzelník se jmenoval Animuk a byl už starý, hodně starý. Carovat ani mnoho neuměl, ztrácel už čarodějnou sílu, protože byl tak starý, a cítil, že dlouho to nepotrvá a nebude vůbec umět čarovat. Tak si žil v Orlích horách jako na odpočinku, jako na dovolené, a byl by tam žil klidně až do smrti, nebýt jeho bolavého zubu.

Jednoho dne v noci se kouzelník Animuk probudil, ach ouvej! ouvej! bolestí nemohl ani vydržet. Zub, jediný jeho zub bolel a bolel! Jako by mu v něm někdo jehlou píchal, pilečkou řezal, rozžhaveným drátem pálil, ach, to byla bolest!

Animuk vyskočil z postele, křičel a naříkal, mručel, bručel a skučel, kňučel, vyl a plakal, vrněl, vzdychal a hekal, prskal a bolestí syčel, ale kdepak zub! Bolet nepřestal. Animuk skákal po jedné noze a naříkal, až se stromy ohýbaly, skákal po druhé noze a naříkal, až se hory třásly, a potom se dokonce i na hlavu stavěl a naříkal, až se skály chvěly, ale nic naplat. Zub bolel a bolel.

Tak trpěl Animuk jeden den, trpěl i druhý den a třetího dne, když už mu tvář otekla, že ji měl kulaťoučkou a velikou jako meloun, řekl si:

„To je mi podezřelá bolest. Na tu neplatí kouzelnické čáry ani zaklínání, tady pomůže jedině pan doktor.“ A když si to tak kouzelník Animuk řekl, hajdy do města k panu doktorovi.

A jak že se dostal kouzelník Animuk do města? Nu, snadno, přesnadno. Chtěl letět na koštěti, ale vzpomněl si, že od těch dob, kdy se srazil ve vzduchu s letadlem a taktak že se nezabil, nemůže koště ani vidět. A potom byl starý, hodně starý a hlava se mu již ve vzduchu točila.

„Vlakem pojedu a basta!“Řekl si a spěchal, utíkal a hnal se k nejbližší stanici. Ale co teď? Lidé si kupovali lístky a kouzelník neměl ani dvacetihaléř, ani desetihaléř, ani pětihaléř. Dlouho se však nerozmýšlel a tiše zamumlal:

„Čáry, máry, podkočáry,

průvodčí je ze mne starý.“

A jen to Animuk dořekl, proměnil se v průvodčího s kleštičkami v ruce a bylo už na čase. Vlak se přihnal a přisupěl, lidé nastupovali a kouzelník, teď už průvodčí, nastoupil také. Vlak se rozjel a Animuk chodil mezi lidmi a volal:

„Jízdenky, prosím, kdo přistoupil!“ A lidé mu podávali jízdenky a Animuk je kleštičkami proevikoval a to si vždycky pro sebe řekl: „Cviky, cviky, cvik,“ ale hned se musel chytit za tvář, protože zub ho nepřestal bolet ani jako průvodčího.

„Jízdenky, prosím, ach, ouvej, ouvej, achichaoúúú, to bolíííí, bolíííí, aúúúú!“ Tak naříkal průvodčí Animuk a lidé ho litovali a jeden z cestujících mu nakapal na vatičku rumu, starostlivá babka mu dala kousek česneku, aby si dal do děravého zubu, ale nepomohla vatička ani česnek.

V nejbližším městě Animuk vystoupil, nechal jízdenky jízdenkami a rychle, rychle k doktorovi. Zazvonil u bílých dveří, na kterých visela tabulka a na té bylo napsáno:

Pokračování pohádky příště…

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946