Pohádka o posledním vodníkovi 2 díl

Jak vodník našel pana Jurajdu

A tak druhého dne časně ráno vydal se vodník Zelenka do města. Nachytal si na cestu ryb a svázal je do uzlíčku a šel. Šel první den a město ještě neviděl, šel už druhý den, a po městě stále ještě ani vidu ani slechu, až konečně třetího dne přišel do města, kde bydlil pan Jurajda. A jenom přišel vodník do města, tu se vám spustil velký déšť, liják, pršelo a lilo jako z konve, lidé se schovávali do průjezdů a stáli ve dveřích domů; vodníkovi však déšť nevadil, kdepak by vodníkovi vadila voda, když přece i spával ve vodě, proto si to čářil a mířil v největším dešti přes město. A bylo to tak dobře, že pršelo a lilo jako z konve, protože nikdo neviděl, jak vodníkovi kape voda z levého šosu fráčku, protože mu voda kapala i z pravého, a to nikoho ani v duchu nenapadlo, že před nimi jde, že před nimi si to čáří a míří vodník od Opuštěného mlýna.

Vodník v městě, panečku, to není jenom tak, to je už nějaký div, to by lidé jenom tak nenechali. Pustili by se za ním, možná že by ho i chytili a dali zavřít, proto že vodníci stále ještě mají špatnou pověst. I když ten náš byl hodný vodník, protože měl měkké srdce a nedovedl už nikoho utopit. Srdce je schováno, není je vidět, a tak může být srdce nejhodnější a nejměkčí, není to na první pohled poznat. To jenom někteří lidé nosí srdce na dlani, a o těch se také hned ví, že jsou hodní a dobří.

„Kde jenom najdu pana Jurajdu?“ říkal si vodník Zelenka. „Kde ho jenom najdu?“

Ptal se lidí, ale ti pana Jurajdu neznali, vrtěli hlavami a krčili rameny, až najednou, nu, pravda, to je on, tam přece stojí pan Jurajda, schovaný před deštěm, je to on. Vodník Zelenka se zaradoval, vesele si poskočil. „Mám já to štěstí,“ řekl si, a už byl u pana Jurajdy.

Nu, to se ví, že pan Jurajda byl také rád, že se po dlouhé době setkal s vodníkem, který ho chtěl tenkrát před lety utopit, a který mu tenkrát nahnal hodně, hodně strachu. Teď už se vodníka nebál, kdepak by se ho bál tady v městě, kde není hluboká voda, třebaže prší a prší, že už je vody po kotníky.

,,A to musíš, Zelenko,“ povídá najednou pan Jurajda, ,,to musíš se mnou k nám. Dám ti uvařit škubánky s mákem, vzpomínám si. že ti tenkrát chutnaly, pochutnáš si zase na nich. Tak už pojď, žena bude mít radost, že jí vedu tak vzácného hosta.“

„Půjdu,“ povídá vodník, „však jsem vlastně přišel za vámi, pane Jurajdo. Ve vodě se mi už nelíbilo, bylo mi smutno, už tam pro mne štěstí nekvete, tak mě tady máte a poradíte mi, co mám dělat. Ale teď už pojďme.“

A tak šel pan Jurajda s vodníkem Zelenkou, zavedl ho domů ke své ženě, k paní Jurajdové. Měla radost, pravda, měla velikánskou radost, když poznala Vodomila Zelenku, vodníka, který se smiloval tenkrát nad panem Jurajdou a neutopil ho. Uvařila hned škubánky, posypala hodně a vrchovato mákem, Zelenka si pochutnával, jedl a hltal, div mu oči z důlků nevylezly.

„Tak co teď s tebou?“ Zeptal se najednou pan Jurajda, když Zelenka snědl všechny škubánky vrchovato posypané mákem a zapaloval si teď spokojeně a blaženě faječku. „S tebou bude, myslím, velká starost,“ povídá hned zase pan Jurajda, „podívej se na tu loužičku pod sebou.“

A bylo to pravda. Pod Zelenkou rostla loužička, to jak kapičky z fráčku kapaly na zem, dělaly kalužinku, kalužinka rostla, rostla a pan Jurajda měl velkou starost.

„To je nepříjemná věc,“ řekl Zelenka, „nepříjemná a ošidná věc. Co teď?“

Ale pan Jurajda si věděl rady, to je pravda. Přinesl kbelík, postavil jej pod levý šos vodníkova fráčku, a teď si kapej, fráčku, kapej, teď už jsme na tebe vyzráli.

„To jsem rád,“ pochvaloval si Zelenka, „to je moc dobrý nápad, pane Jurajdo. Teď si voda může jak chce kapat. Ta voda z fráčku, to byla odjakživa bolest všech vodníků. Však vám také hned povím, proč kapala vždy voda vodníkům ze šosu jejich fráčku.“

Poslouchejte, to bylo tak:

Pokračování pohádky příště…

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946