Obr Dooblak strážníkem 2 díl

A tři dny cesty na východ čekal obr Dooblak na vyřízení své žádosti.

Minul den, minuly dva, a třetího dne dostal obr Dooblak návštěvu. „To jsou k nám hosté,“ přivítal obr návštěvníky, kteří mu donesli nevyřízenou žádost. - „Proč mi nesete tu žádost?“

„Obře,“ zvolali listonoši, „vracíme ti ji proto, že není známkována ani kolkována. Tady ji máš, pronesli jsme se, to nám můžeš věřit.“

Sundali s ramen obrovský balvan, setřeli si s čela lesknoucí se pot a chystali se na zpáteční cestu.

„Děkuji vám, pánové,“ povídá obr, „děkuji vám,, že jste se v tom horku obtěžovali. Ale nemusíte tak spěchat, odpočiňte si tady.“

„Oh ne,“ slyší obr, „nemůžeme, nemáme času. Musíme roznášet psaníčka.“

„A my,“ povídají strážníci, „my musíme udržovat v městě pořádek. Bůhvíjak to v městě bez nás vypadá.“

„A my,“ řekli hasiči, „my musíme být připraveni, kdyby někde hořelo. Kdovíco všechno se už nestalo. Museli jsme přece listonošům pomoci s tvým psaníčkem.“

„Počkejte, pánové,“ povídá teď obr, „nepůjdete přece takový kus světa pěšky. Mám nápad. Zanesu vás do města Paprahapry.“ A zanesl. Všech dvě stě šestadvacet listonošů, všech tři sta osmatřicet strážníků a všech osm set třiapadesát hasičů vyzvedl obr Dooblak se země, nastrkal si je do svých velikánských kapes, některé si posadil na ramena a ti, kteří už neměli jiného místa, uvelebili se na obrově hlavě. A tam se jim sedělo nejpohodlněji.

A teď jste měly, děti, vidět! Co krok, to skok, až se strážníkům na obrově hlavě z té rychlosti hlavička točila, ale drželi se pevně obrových vlasů, aby je někde obr neztratil. To se rozumí, báli se, zda snad obra moc netahají a nekudlí, ale obr se jen usmíval a jednou také řekl: „Vy šibalové, tam nahoře, nešimrejte mě! Moc se mi to líbí, zvykl bych si na to.“

A tak jim cesta utíkala, a nežli se kdo nadál, byl s nimi obr v Paprahapře. Tam pěkně, jemně a opatrně postavil všechny listonoše, strážníky a hasiče na zem a chtěl odejít.

Ale v tom uslyšel: „Počkej, obře Dooblaku, nesmíš s prázdnou odejít.“

A už jeden z listonošů odběhl do blízké trafiky a přinesl obrovi známku a kolek.

„Tady, obře, máš, děkujeme ti, žes byl k nám tak hodný, a ať se brzo zase uvidíme.“

Vzal si obr známku a kolek, přilípl si je jedním růžkem za nehet malíčku, aby listonošův dar neztratil, a dal se na zpáteční cestu do hor. Co krok, to skok, a za chvíli byl doma.~Tam oznámkoval a okolkoval žádost a ještě téhož dne ji donesl k poště do města Paprahapry.

Teď vám, děti, musím říci, že žádost obra Dooblaka pan starosta vyřídil. Rozhodl se, že takový chlapík, jako je obr Dooblak, se jistě hodí za strážníka v městě Paprahapře, a hned vyslal posla, aby obra přivedl.

Tak se octl obr Dooblak jednoho dne v Paprahapře. Napřed musel být obr oblečen jako opravdový strážník. Sto sedmapadesát krejčí šilo pro nového strážníka šaty, šili ve dne v noci, spotřebovali tisíc metrů bez pěti látky, a když brali obrovi míru, muselo být kolem něho postaveno velikánské lešení. Padesát obuvníků dělalo boty a zrovna tolik rukavičkářů šilo obrovi bělounké rukavice. Když byly všechny práce hotovy a obr Dooblak byl obléknut od hlavy až k patě, stál tu strážník jako ze škatulky. Postavili obra na největší křižovatku města, a to jste měly, děti, vidět, jak to obrovi slušelo.

Co řekl nový strážník, to platilo, lidé poslouchali, šoféři jezdili opatrně, a to nejen na křižovatkách, kde stál obr, ale v celém městě a daleko široko za ním, protože obr měl oči všude, kam chtěl, tam dosáhl nebo si tam došlápl a muselo to klapat. Přestála v městě všechna automobilová neštěstí, protože každému dovedl obr zabránit. Když se někdy stalo, že se měla auta srazit, že užuž se na sebe sápala jako rozzlobení kohouti, ihned tu byla obrova ruka, vyjedla neopatrné a nazlobené auto, položila je o kus dále a jeď si, mrško, jeď, už jsi z bryndy venku.

Zlodějíčky viděl obr na sto honů, nikdo z nich mu neutekl, no, zkrátka, z obra Dooblaka se stal nejlepší strážník města Paprahapry. Na všechno stačil, i hodiny na kostelních věžích natahoval, a to měl ještě pořád habaděj času rozsvěcovat měsíc, hvězdy a sluníčko. Lidé ho měli rádi, protože ke všem byl usměvavý a uctivý, zbytečně se nezlobil, s každým jednal jako v rukavičkách.

Tak bylo všechno v pořádku, až jednoho dne .... „Co se stalo,“ ptáte se? Nu, přišli za obrem Dooblakem ostatní strážníci, a že prý dělá práci za všech tři sta osmatřicet strážníků, a že oni nemají co na práci, a že pan starosta Paprahapry je chce proto propustit.

„Oh, to ne, pánové,“ řekl obr Dooblak, „to se nesmí stát, to se vám o práci musím postarat. Vy budete dávat pěkně pozor v ulicích, vezmete si na starost zlodějíčky a já si budu hledět jenom křižovatky.“

„Výborně,“ zajásali strážníčkové, „to je dobrý nápad!“

„A také,“ dodal ještě obr Dooblak, „také si vezmu na starost hodiny na věžích a potom ještě měsíc a sluníčko. To myslím, že by bylo pro vás trochu vysoko.“

„To je pravda, to je pravda,“ souhlasili strážníčkové, „tak to uděláme!“

A tak to také udělali a všichni byli spokojeni.

A teď byste snad, dětí, ještě rády věděly, co se stalo s obrovou velikánskou žádostí? Nu, dlouho si s ní v Paprahapře nevěděli rady, ale potom kterýsi z pánů na radnici měl dobrý nápad.

„Položíme obrovu žádost na náměstí našeho města a budeme je mít aspoň nově vydlážděné.“

A tak se také stalo. Nevěříte-li, běžte se někdy, až budete mít chvíli čas a maminka vás pustí, běžte se podívat do města Paprahapry na náměstí. Tam uvidíte obrovou žádostí vydlážděné náměstí a v místě, kde je nalepena známka a kolek, stojí strážník a dává pozor,

aby lidé známku a kolek nepošlapali. A když prší, drží strážník deštník, aby snad voda známku a kolek neodplavila. Nu, běžte se, děti, podívat.

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946