pohádky pro všechny generace

Obr Dooblak strážníkem

12. 4. 2011 20:00
Rubrika: Jaro | Štítky: obr , psaní , straznik , listonos

Ještě jsem vám, děti, nevyprávěl pohádku o obrovi, který se stal strážníkem. Právě jsem si na ni vzpomněl; chcete-li si ji poslechnout, natáhněte uši, protože už se začíná. To bylo tedy tak:

Za sedmi řekami a sedmi jezery žil jednou obr Dooblak, ze všech obrů na světě nejobrovitější. Ten když se postavil a jen maličko povyskočil, rukou dosáhl až do oblak. Takový to byl dlouhán a čahoun, a proto se jmenoval obr Dooblak.

Ptáte se, jaké má zaměstnání takový obr? Nevím, ale je jisto, že ještě žádný obr na světě nebyl listonošem, průvodčím, kominíkem, šoférem ani úředníkem, učitelem, profesorem, doktorem nebo ministrem. Jistě jsou už odjakživa všichni obrové bez zaměstnání. Ani obr Dooblak nic nedělal, jenom večer rozžíhal na nebi měsíc a hvězdy jako lampičky, potom je časně ráno zhasínal a rozžíhal zase sluníčko, aby lidé viděli na práci, aby se poznali a mohli se při setkání pozdravit: Dobrý den! Má úcta! Jak se vám daří? — A aby byli také hodně zdraví, protože kdo chodí na sluníčku, je černý, osmahlý a opálený, a to už víme, že kdo je osmahlý a opálený, je zdráv jako ryba, jako řepa nebo jako Turek.

A přes to, že měl obr Dooblak tak krásné zaměstnání, že rozsvěcoval měsíc a hvězdy jako lampičky a potom ještě sluníčko, přece nebyl spokojen.

„Ach,“ povzdychl si jednoho dne obr, až se všechny stromy daleko široko zachvěly v kořenech, „ach, to je nuda k ukousání! Proč jsem vlastně na světě? Chtěl bych něčím být, někam to dotáhnout, chtěl bych, aby se o mně vědělo. Ale tak?“

Zaslechl obrův nářek orel. Přiletěl a povídá: „Obře Dooblaku, poradím ti.“

„Mluv!“ Zaradoval se obr.

A orel poradil. „Vím,“ povídá, „o jednom městě, jménem Paprahapra, a to město je odtud tři dny cesty na západ. Ty máš, obře, dlouhé nohy, ty tam budeš za pět minut. V tom městě přijmou strážníka, chceš-li, hlas se o to místo.“

Obr se zamyslil a po chvíli se zeptal: „řekni mi, orle, co má takový strážník vlastně na práci?“

Orel zakýval hlavou: „Práce je hodně,“ řekl, „ale pro tebe jako nic. Strážník musí dbát o pořádek, dává pozor na šoféry, aby nejezdili po chodnících, chytá zloděje a loupežníky, no, jak jsem řekl, práce hodně, ale pro tebe jako nic.“

„To je pravda,“ povídá Dooblak, „to budu mít ještě čas rozsvěcovat měsíc, hvězdy a sluníčko.“

Poděkoval obr orlovi za jeho radu a hned psal žádost o místo strážníka. Vy si teď, děti, třebas myslíte, že obr vzal arch kancelářského papíru, pero a inkoust, a teď že psal. Ale chyba, velká chyba! Kdepak, takhle obrové nepíší žádosti. Aspoň vím, že obr Dooblak svou žádost tak nepsal. Jak by také mohl psát perem, jakým píšete ve škole vy? Co vás to napadá? Takové pero je pro obra velmi malé, malinké, malininké, to je pro něho pírko, pírečko, pírečečko a tříska, že by mu ji za nehtem nebylo ani vidět. A velká pera, pera pro obry, se nevyrábějí, to víte přece, děti, samy. Jak tedy obr Dooblak psal vlastně žádost do města Paprahapry? Nu, hned vám to povím. Z veliké, velikánské skály ulomil kus stěny, tak lehce, jako by uloupl kousek perníku, a do hladké stěny krasopisně vysekával písmena. Tak píší obrové a tak také psal obr Dooblak.

A psal: Slavnému městu Paprahapře!

Já nížepsaný obr Dooblak žádám, abych byl přijat za strážníka ve městě Paprahapře. Práce a špatných lidí se nebojím, silný jsem jako obr, a slibuji, že ve službě bude všechno klapat.

Obr Dooblak, 'toho času v horách, tři dny cesty na východ.

Když byla žádost napsána, vydal se s ní obr Dooblak na poštu do města Paprahapry. A tam se podivil. Schránky na dopisy byly maličké, do žádné z nich se žádost nevešla, a hle, lidé jsou tu proti obrovi malincí, takových ještě obr Dooblak v životě neviděl. Domy se mu zdály být ne větší než krabičky od sirek, obr musel chodit opatrně, aby nepošlapal lidi, aby nezakopl o komín některého domu. A co teď s tou žádostí, co s tím velikánským balvanem? Dlouho se však obr Dooblak nerozmýšlel. Opřel balvan o poštu, ať si listonoš přečte žádost, komu je poslána. A když tak obr učinil, vrátil se domů do hor a tam čekal, jak to všechno dopadne.

A byl vám, děti, z toho v městě Paprahapře poprask a poplach veliký, bylo z té obrovy žádosti obecné pozdvižení. A jak by také ne? Balvan tu stojí opřený o poštu, a není to vlastně jenom balvan, je to také žádost obra Dooblaka městu Paprahapře a ta žádost musí býti donesena panu starostovi.

Když přišel listonoš vybírat ze schránky dopisy a uviděl obrovu žádost, vykulil údivem oči, zkoprněl, zůstal, jako by hrom do něho uhodil, a potom se poškrabal rozpačitě za uchem.

„Tohle je mi lejstro,“ zanaříkal, „kdo se s tímhle má tahat? A lidé, podívejte se, ani známka není na tom dopise! To bude mít pan starosta radost, až bude muset zaplatiti pokutu.“

„Takové psaníčko,“ povídá kdosi z lidí, kterých tu bylo ve chvíli jako much okolo medu, „takové psaníčko spadnout tak někomu na hlavu, to by byla legrace.“

„Nebo chtít takové psaníčko nosit na srdci,“ pochichtával se jiný.

„Anebo si takové psaníčko schovat na památku a převázat růžovou stužkou,“ povídá někdo do třetice.

Ale teď už přibíhají listonoši a strážníci, už přijíždějí hasiči a všichni, jak jsou tady, dvě stě šestadvacet listonošů, tři sta osmatřicet strážníků, osm set třiapadesát hasičů z města a okolí vyzdvihli obrovu žádost na ramena a míří s ní k panu starostovi na radnici, aby v pořádku a včas doručili zásilku obra Dooblaka.

Podivil se pan starosta, když vyhlédl z okna vysoké radnice a dole uviděl tolik lidí, kteří mu nesou prapodivný kus skály, rovný jako stůl. Div, že mu fajfka nevypadla z úst samým překvapením.

„Neseme vám, pane starosto, žádost obra Dooblaka,“ volali listonoši panu starostovi do okna. „Zásilka je nefrankovaná, to jest neznámkovaná, musíte proto zaplatit pokutu. To dělá celkem pět korun, na takový balvan je to dost málo.“

Pan starosta se zatvářil úředně, nasadil si brýle, zapnul si kabát až ke krku, potom vyňal z úst fajfku a řekl:

,,Oh, ne, pánové, tu žádost nepřijímám. Nejenom že skála jako taková není frankována, ale není také kolkována. Vraťte tu žádost obru Dooblakovi a poučte ho, jak má správně podávat žádosti.“

Tak řekl pan starosta a přibouchl okno kanceláře.

„Úúf,“ řeklo dvě stě šestadvacet listonošů, „áách,“ povzdechlo si tři sta osmatřicet strážníků, „ááúúóóch,“ zasténalo osm set třiapadesát hasičů, „to se proneseme s takovým psaníčkem!“

 

Pokračování pohádky příště…

 

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946

Zobrazeno 1067×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková