O zlatém pavoučku

Byla - žila malá dívčinka, říkali jí Věruška. Měla modré oči a zlaté vlásky. Řeknete si: Víla! - Ne, mýlíte se. Lidská bytost to byla. Lidská, ale tak jemná a něžná jako růžový lupínek. Však si také nejraději s růžemi hrála. A vůbec se všemi květinkami. A se zvířátky teprve. Zkrátka, Věruška měla ráda všecko: motýlky, žabky, ptáčky, myšky, pavoučky - inu, všecko, všecičko - celou přírodu.

Jednou, když zas tak hopsala mezi záhonky a dováděla s psíkem Džonyčkem, uklouzla jí nožka a Věruška se skulila mezi ty nejkrásnější květy. A že sluníčko ještě svítilo a pálilo jí do oček, přivírala je a přivírala, až je zavřela nadobro a usnula. Větérek jí šuměl kolem oušek sladkou podzimní ukolébavku, a jak tak letěl krajinou přes hory a pole, zahrady a lučiny, sebral cestou na své vzdušné perutě drobného pavoučka Poutníčka. Nevěděl, že je zlatý, až když se zastavil u Věrušky. Tam mu pavouček vyklouzl z větrné náruče, posadil se na Věruščino čílko a třpytivě se rozzářil.

Pavouček slyšel ve světě mnoho vykládat o Věruščině dobrotě a lásce k zvířátkům, a řekl si, že se jí odmění. Nebyl to obyčejný pavouček, ale pavouci král.

Sjel po Věruščině čílku a usadil se na nejvyšším kvetu, právě nad její hlavou. Začal tkát a soukat tenoučké vlákénko a spustil je Věrušce přímo do dlaňky. A hle! Vlákno zazvonilo jako stříbrný zvoneček, Věruška se ho uchopila, a milý, zlatý pavouček se s ní zvedl do výše. Letěl a letěl, už minul zahradu i město, les za městem i širokou lučinu, a ještě pořád letěl a stoupal, až se konečně zastavil, aby si odpočinul. Ale vtom Věruška otevřela očka a zvolala:

„To je krása!"

Byla! Vždyť považte, zlatý pavouci král se zastavil zrovna u kolébky Slunce. Ale jak na ně dívčinka pohlédla a dotkla se jeho zářivých vlasů - proměnila se ve zlatý sluneční paprsek.

Pavouci král se polekal, když mu tak náhle dívenka zmizela, a hledal ji všude kolem dokola. Marně. Tak se vrátil s velikým smutkem po pavučinovém vlákně zpět na zem, svolal své poddané - pavoučky Poutníčky - a poručil jim:

„Rozleťte se do širého světa a hledejte Věrušku, dívčinku krásnou jako vílu se zlatými vlásky a dobrým srdíčkem."

A pavoučci Poutníčkové se rozletěli. Ale Věrušku - zlatý paprsek - nenašli.

A tak od té doby podnikají každý podzim na svých pavučinových vláknech dlouhou cestu poli a lesy a hledají Věrušku. Nenajdou ji už nikdy, protože ji Slunce dobře hlídá a nepustí ji ze své zlaté náruče.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943