O nepokojném holoubkovi

Byli tři holoubkové. Dva staří a jeden mladý. Ten první byl černý jako rarášek, ten druhý bílý jako cukr, a ten třetí, nejmladší nebyl - takový ani makový. Byl trošku černý a trošku bílý - a ještě i trochu šedivý na bříšku. A nic se mu to nelíbilo.

„Proč nejsem krásně černý jako tatínek, ou, ou!" naříkal a bědoval - a nepokojně se vrtěl v holubníku. Nadarmo mu to tatínek vymlouval, nadarmo maminka přichvalovala, že je také hezký, takový trojbarevný jako májové kotě.

„Nechci býti jako májové kotě! Chci býti krásně černý jako tatínek," durdil se nespokojený holoubek, a frrk z holubníka ven! Obletěl dvorek sem a tam - a ještě tam a sem - a zase zpátky, a posadil se na stříšku kůlny. Přejel si nespokojeným očkem kabátek a zas trhavě vzlétl. Ale jen krátce. Ouha! Co to tamhle staví Igor u plotu? Malou, širokou bedničku. Co v ní asi je? Zrní? Anebo sladký máček ... ?

A mladý holoubek - frrk! Už stál na bedýnce. Zachytil se ostrými drápky úzkého okraje a natáhl krk. Nebylo v bedýnce zrní ... A nebyl v ní ani sladký mák.

„Co to jen může být?" - „Co to jen může být?"

Holoubkova jiskrná očka jezdila na všecky strany a hlava se mu div nevykroutila, jak se otáčel zprava doleva - a zleva doprava. Ale nic nevykroutila. Nic nevypátrala. V malé, široké bedničce bylo něco zrovna tak hezky černého jako byl tatínkův kabátek... Zrovna tak... A holoubek zas hlavičkou vrtěl a očkama dokola točil - a hledal, koho by se tak mohl pozeptat na to černé tajemství v bedničce. A hle - hle! Tamhle jako na zavolanou se vrací s polí vrána Černucha.

A letí zrovna kolem plotu. Ta snad ví. A poví... „Vrků, Černucho! Vrků! Nevíš, co to tady je?" volal na ni holoubek.

„Krá - krá - vím! Ale nepovím," sekla zobákem i vrána - a byla pryč.

Letěla kolem zlatá muška Bzučilka.

„Vrků, muško, vrků! Nevíš, co to tady je?" volal na ni holoubek.

„Bzum - bzum - vím, ale nepovím," zabzučela muška - a byla pryč.

Letěl kolem komár Piskálek.

„Vrků, Piskálku, vrků! Nevíš, co to tady je?"

„Písk - písk, vím, ale nepovím!" odsekl Piskálek, nafoukl se a byl pryč.

Holoubek obrátil v dlouhém vzdechu oči vzhůru k nebi.

A zrovna letěl nade dvorem obláček Běláček.

„Vrků, obláčku, vrků! Nevíš, co to tady je?" volal naň holoubek.

A obláček: „Houpity - hou, vím, ale nepovím," rozhoupal se - a byl také pryč. Vítr ho zanesl až kamsi za les.

Ale nespokojený holoubek se nedal odstrašit.

„Však já se dozvím, co v bedýnce je, a dozvím! A i kdybych tu měl do samého rána sedět a čekat."

Tak dobře, seď a čekej, ty hloupý holoubku!

A holoubek seděl a čekal.

Už i hvězdičky vyskočily na nebeskou lučinu a v holubníku nastal poplach - a holoubek pořád seděl a čekal.

„Kam se jen poděl ten náš holoubek, kam se jen poděl?" bědovala zatím doma v holubníku máma holubice - a „vrků, vrkůů!" Obletěla v šeru ještě jednou celé okolí. A táta Voláč zrovna tak. Ale holoubka nenašli. Jak by jim napadlo, že sedí pod kůlnou za plotem! Jak by jim napadlo, že je tak, ale tak nespokojený a nerozumný?

A tak se zas vrátili do holubníka bez holoubka.

A malý trojbarevný holoubek, který chtěl býti černý jako tatínek, seděl zatím dále za plotem a vyptával se hvězdiček, vyptával se měsíčka, co to v té bedničce jenom je ... Ale hvězdičky a měsíček zrovna jako vrána Černucha a muška Bzučilka, zrovna jako komár Piskálek a obláček Běláček, jen světélky zamžikaly - a nic. Nepověděly. Holoubkovi se už spánkem přivírala očka a ztrnulé drápky povolovaly, ale vždycky zas ocáskem trhl a hlavičkou hodil vzhůru - a očkem dolů a nahoru zatočil, jen aby neusnul.

A sám milý Pán Bůh ví, jak se to stalo - usnul přece. A probudil se, inu, to je švanda! Probudil se v bedýnce. Právě zajelo sluníčko nade dvorek, když otevřel oči ... Kam se to dostal? Co se s ním děje? Chtěl se pohnouti, ale strachem nadzvedl jen pravé křidélko. Ten si dal! - Husté, černé mračno prachu zalepilo mu v tom okamžiku oči a pálilo, štípalo a řezalo, až se mu tajil dech. Těžko - přetěžko otvíral holoubek jedno očko po druhém - a ouvej, ouvej! Až po samý krk, ba co, až po samý zobáček vězel v jakýchsi černých, měkkých peřinkách, které se při každém pohybu zdouvaly - a rozprašovaly kolem sebe spoustu černého prachu. Déle už to holoubek nevydržel. Zaťal drápky, přivřel oči, a frrrk! Vyrazil z bedničky a posadil se na plot.

A jako naschvál letěla kolem zrovna vrána Černucha a za ní muška Bzučilka a komár Piskálek s obláčkem Běláčkem - a všichni hned:

„Chichichi - chuchuchu - holoubek má nový kabátek - na neděli, na svátek!"

Holoubek sebou trhl, otevřel dokořán oči - a co vidí? Už není ani takový ani makový, už není jako trojbarevné májové kotě, ale je černý, čerňoučký - zrovna jako tatínek! Pyšně si holoubek narovnal záda, zatočil očkama tam a sem, a užuž se chystal do holubníka. Ale jak roztáhl křídla, zatmělo se mu zase v očích, a opět se celé mračno hustého, černého prachu rozprášilo od něho na všechny strany.

A už tu byl tatíček Voláč a máma holubice - a „vrků, vrků, náš milý holoubku, co se ti stalo?" - obskakovali holoubka se všech stran a zděšeně povrkávali.

To už teď i holoubek věděl, že v bedničce za plotem nepochodil. V té chvíli se nad ním zatočila posměvačná vrána Černucha a zlatá Bzučilka s komárem Piskálkem, a ještě i obláček Běláček a všichni zas společně:

„Krá - a bzum - a pisk - a hou! Chichichi, chi, chi, náš holoubek na svátek ze sazí má kabátek!"

Už to tak bylo. Svatou pravdu mu pověděla vrána Černucha a všichni ostatní. Ze sazí měl nespokojený holoubek nový kabátek!

S hanbou jej dostali tatínek s maminkou k potůčku za zahradou a tam ho drhli a drhli a sušili na sluníčku, a zas drhli a drhli, až mu.všecky saze z kabátku vydrhli.

Vrátil se pak s maminkou a s tatínkem zpátky do hnízda a vesele si pohladil svůj starý kabátek.

Ať si je trošku černý a trošku bílý a ještě i šedivý na bříšku, ale je vždycky čisťoučký, a ne tak umouraný, jako byl ten nový - ze sazí!

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943