Byl podzim a ve školní zahradě dozrávala jablka. Byla krásná, načervenalá - jako usměvavé děťátko. Ve dne se tulila do hebkých podušek i z lístků a větviček a dřímala na zlatém slunečku. V noci, kdy se prý celý svět stává pohádkou, vyskočila z vonných zelených kolébek, proháněla se po větvičkách a prováděla všelijaké šelmovství a taškařiny. Obzvláště Renetky, krásné panenky s broskvovým nádechem, byly veselé. A což teprve Kulíšek, nejhezčí ze všech! Darmo jabloňka-matička napomínala, aby se tak vysoko nehoupal, darmo i Měsíček starostlivě hlavou kýval:
„Uvidíš, Kulíšku, že spadneš! A bude po nejhezčím jablíčku!"
Ale jablíčko Kulíšek jen: „Chichichi, neslítnu, Měsíčku! Neboj se, jabloňko-matičko! Držím se pevně!"
A znova houp a houp! Rozhoupalo se s větříčkem Tatrmánkem o závod, takže létalo na větvičce jako pírko. Ale jednou - kde se vzal tu se vzal - přihnal se do zahrady vichor Zuřivec, zahnal slabšího větříka Tatrmanka a začal s Kulíškem závodit. Rozvířil se kolem, fučel a hučel, foukal a houkal, až se jablíčku tajil dech.
„Ouvej, ouvej, s tímhle to tak lehce nepůjde!" broukalo si potichu jablíčko, aby je neslyšel ani Měsíček, ani jabloňka-matička; ale slyšeli je oba. Měsíček jen zlatým očkem po něm hodil a jabloňka-matička se strachem zachvěla. Ale bylo už pozdě varovat a napomínat. Vtom v kolébce z vonných lístků ruplo, Kulíškovi se utrhla nožka-stopečka, a milé, neposlušné jablíčko bác z výšky dolů! Narazilo se, panečku, pořádně, mělo odřenou celou tvářičku!
Ráno je našel malý Zdeněk a slupl si je.
Dobře tak neposlušnému jablíčku.
No ne?
Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.