O medovém Jeníčkovi

Kdeco našel, do všeho se dostal a všecko slupl. Takový nenechánek byl sousedovic Jeníček. Ale všeho do času. Jednou si na mlsného Jeníčka počíhal skřítek Nechtobýt a vyléčil ho z jeho „nemoci" pro věčné časy. Stalo se to takhle. Den byl jako malovaný, a zrovna to byla neděle. Slunko pálilo a zlaté mušky tančily v záři a jasu svůj letní rej, když se zas Jeníček vloudil potají do spíže. Věděl, že maminka koupila med, a na ten měl Jeníček chuť třebas o půlnoci. Ne tak teď, když si šla maminka odpočinout do besídky a tatínek v zadním pokoji četl noviny. Ani malá Mirka nebyla doma, šla si kamsi na dvorek hrát s Lidkou na školu. No, zkrátka, bylo všecko pro Jeníčkovy spády jako nachystáno, a než se skřítek Nechtobýt nadál, byl hošík ve spíži! Mrkl očkem vpravo, vlevo, nahoru a dolů, a ahaž! Tu je! Takový hrnec! Ouha! To bude mlsáníčko! A ráno tetička donese medu zas, hrnec se doleje, zaváže a schová na zimu. Maminka nic nepozná. Tak honem, jazýčku, lízni si na špičku! A jazýček - líz!

A líz! A ještě: lííííz --! Jeníček si sedl na zem, dal si hrnek mezi kolena, hezky hluboko sklonil hlavu, a lízal a lízal, až mu sluníčko oknem hrozilo a z temného koutku i sám rozhněvaný skřítek Nechtobýt. Ale Jeníček neviděl a neslyšel - a jenom lízal. Aby měl hody ještě bohatší, klekl si na zem, opřel se dlaněmi o zem a taktřka celou hlavu vstrčil do hrnce. Jako Pozorek do misky pod kamny. Vtom hrc! Dveře od síňky se otevřely a zavřely, a vzápětí se ozval maminčin hlas:

„Jeníčku, kde jsi? Pojď sem!"

Milý Pane Bože! Jeníček sebou trhl a vrazil hlavu místo ven ještě hlouběji do hrnce. Chtěl vyskočit, ale skřítek Nechtobýt „chichi" - „chuchu" - přidržel mu hlavu v hrnci hezky hluboko, takže Jeník ji nijak nemohl dostat ven. Volat přece také nemohl, a tak jen těžce, zděšeně vydechoval a hekal.

Skřítek Nechtobýt se mu v koutku hlučně smál a zlaté mušky v slunečních paprscích mu „strouhaly mrkvičku": „Dobře tak - tututu, to máš za svou mlsotu!" Jeníčkovi se už dělala v zalepených očkách zlatá a černá kola a sotva dechu popadal; ale co počít? Jiného mu nezbylo, s námahou vstal, a, světe, zboř se! Tak, jak byl, i s hrncem na hlavě, se po paměti vyšoural ven ze špížky! Právě v tom okamžiku se vracela Mirka s Lidkou ze dvora, a když spatřily Jeníčka v takové prapodivné parádě, spustily křik, až se chalupa třásla. Přiběhla z kuchyně maminka, přiběhl i tatínek, a hned oba pochopili. Tatínek svého malého mlsouna nejdříve vyprostil z medového zajetí, a potom nastal soud, protože byl Jeníček od kořínků vlasů až ke kolenům celý zalepený od medu. To jak mu z hrnce přes hlavu za krk a níž a níže vpředu i vzadu stékal...

Jak to dopadlo? Ouvej, neptejte se! Skřítek Nechtobýt přišel na své, měl od té doby od Jeníčka pokoj, a „medový Jeníček" přišel na své také!

Sladký začátek skončil hořce. V koutku pod oknem.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943