O švadleně Apolence

Jednou, už je tomu dávno, žila chudá švadlena. Bydlela v chatrné chýšce u lesa a neměla po celý dlouhý čas do čeho píchnout. Nikdo k ní nechodil, protože to bylo z městečka až k lesu daleko, a tak si švadlena řekla, že půjde do světa a tam si najde práci. Svázala si uzlíček a šla. Ještě jen zamkla chaloupku na dva zámky. Když ušla kus cesty, octla se na křižovatce. Nevěděla, kam teď. Má se dát vpravo nebo vlevo? Chviličku postála, ale potom s kuráží vykročila vpravo. Sotva však došlápla bosou nohou na ztvrdlou zem, vykřikla bolestí. Zapíchla si do chodidla rezavý špendlík. Dobře ránu vytlačila a ovázala čistým šátkem a šla dále. Špendlík nezahodila. Aby jej aspoň trochu vyčistila, začala jej tříti mezi prsty. Ale nastojte! - Rezavý, pokřivený špendlík se jí najednou zablýskl na dlani jako stříbro a ještě se švadlena z toho nevzpamatovala, ozval se nablízku tichý hlas:

„Čeho žádáš?"

Dívčina nevěděla, co počít. Poznala, že špendlík není jen tak obyčejný špendlík, ale že je kouzelný. Pohladila jej znovu na dlani, tak jako prve, a hned se ozval v blízkosti tentýž hlas:

„Čeho žádáš?"

Švadlenka toužila jen po práci, a proto zvolala: „Práci!" A v odpověď uslyšela: „Navrať se domů!" Víc nic.

Uposlechla, a co jí jen nohy stačily, spěchala zpátky k opuštěné chaloupce pod lesem. - Ale jaké bylo její překvapení, když spatřila místo staré, dřevěné chýše hezký domek s bílými okenicemi a růžovou zahrádkou kolem! A kde se vzaly tu se vzaly, přicházely od městečka paničky s balíky a s balíčky, všecky přímo k zahrádce a zahrádkou dovnitř. Chudé švadlence poskočilo radostí srdce, a ani nevěděla, že v návalu štěstí opět špendlík pohladila. Až když se ozvalo nové, tiché „čeho žádáš?" - vzpamatovala se. Byla však všecka zmatena a nevěděla, co říci. Pojednou však vykřikla, že to uslyšel jistě celý les: „Píli a trpělivost!"

Kouzelný špendlík a všecko kolem tajemně mlčelo, a milá švadlenka Apolenka vstoupila do chaloupky. Na prahu se pokřižovala a zapíchla si špendlík na sametovou podušku pod matčin obrázek. Potom se dala do práce. Měla jí až nad hlavu, že na ni ani sama nestačila. Musela si přibrat pomocnici. Z počátku jednu, pak dvě - a než rok minul, měla jich celý tucet. A práce stále víc a víc. Často se stávalo, že byla děvčata už večer unavená a netrpělivá, ale švadlenka Apolenka necítila nikdy únavy. Pracovala ze všech nejvíc, a Bůh jí požehnával.

Ale jednou se stalo, že byla milá, poctivá švadlena okradena. Ztratily se jí ze zásuvky peníze. Neřekla nic a dávala si pozor. Klíček nosila stále u sebe, proto nad tím kroutila hlavou ... A trvalo dlouho, než zloděje vypátrala. Byla to jedna ze dvanácti mladých žen. Přímo u zásuvky ji Apolenka přistihla, ale dívka tak zapírala a vymlouvala se, až jí mistrová uvěřila. Peníze se však ztrácely dál. A tu si Apolenka dala ještě větší pozor. A hezky po řadě všech dvanáct švadlenek u zásuvky přistihla.

„Co s nimi?" řekla si, „musím je přece potrestat!" - A přemýšlela a přemýšlela, až vymyslela. Vytáhla ze sametové podušky kouzelný špendlík a pohladila jej mezi prsty. A hned se ozval tichý hlas:

„Čeho žádáš?"

„Ó, pomoz mi, kouzelný špendlíčku, spravedlivě potrestat mých dvanáct švadlen, které mne okrádají," zvolala prosebně Apolenka a kouzelný špendlík odpověděl:

„Stane se, jak žádáš!"

---

Přišlo ráno a s ním do velké Apolenčiny dílny pod lesem všech dvanáct pomocnic. Když byly v nejpilnější práci, pozvedla mistrová hlavu a řekla:

„Naposled se vás po dobrém táži, proč jste mne okrádaly. Což nedostáváte za svoji práci řádnou mzdu?"

První dívka se napřímila, pohodila vzdorně hlavou a řekla:

„Nekradla jsem!" a vyběhla ze dveří.

Druhá dívka zrovna tak: „Nekradla jsem," a vyběhla za ní. A za druhou třetí, čtvrtá, pátá a desátá, jedenáctá i dvanáctá - a všechny jednohlasně: „Nekradla jsem!" - A ty tam pryč.

Tak zůstala Apolenka v dílně sama. Řekla si: „Teď mi všech dvanáct uteklo. Musím si najít nové." A vyšla z chalupy. Div však úžasem nevykřikla, když se octla na prahu. Všech dvanáct mladých švadlenek tu stálo v řadě v pozoru a všecky na ni zle koulely očima. Tu si Apolenka

Vzpomněla na kouzelný špendlík a podívala se k zemi. Všechny švadleny byly k chodníku připíchnuty stříbrnými špendlíčky.

Ale vzdor z nich nevymizel. Nadarmo jim mistrová řekla: „Proč se utíkáte ke lži? Kdo lže, - i krade!"

Ale švadleny jen k nebi oči povytáhly a zvolaly:

„Nekradly jsme!"

A tu se stalo, že jedna za druhou - malé i velké, tlusté i tenké, všecky - od první až po dvanáctou se proměnily v kamenné sloupy. A hned nato se ozvalo z bouřlivých výšin:

„Tak trestá Spravedlnost!"

Uslyšeli to velcí i malí, uslyšeli to i ti nejmenší v nízkých lavičkách ve škole a odvykli si lhát.

Švadlenka Apolenka si našla dvanáct nových pomocnic, odstěhovala se do města a byla dobrá a pilná, až jí hlava stářím zbělela.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943