pohádky pro všechny generace

Pohádka o Sněhové vločce

2. 1. 2010 16:00
Rubrika: Zima | Štítky: pohádka , pohadky , snih , vlocka , zima

Zdenička měla ráda pohádky. Když se pomodlila večerní modlitbičku, sedla si k ní maminka na postel a povídala a povídala ...

Jednou „O žabce s korunkou“, po druhé „O kouzelné svítilně“ anebo „O Popelce“, jindy zase „O zvířátkách a loupežnících.“

Zrovna na sobotu připadla pohádka „O královně Zimě.“

„Ať je hodně dlouhá,“ žadonila Zdenička - maminka se jen usmála a povídala ...

Byla to krásná pohádka. Tak krásná, že se Zdeničce zavírala očka ... Ztišený, měkký maminčin hlas splýval s šuměním sněhu, který se v lehkých chomáčcích snášel před okny k zemi, a změnil se brzo v tichou, sladkou hudbu.

To už maminka z pokoje odešla a Zdenička osaměla. S přivřenými víčky se obrátila na pravý bok, zrovna naproti vysokému oknu a hlasitě vydýchla.

V té chvíli se rozplynul bílý opar na okenní tabuli a v pásu stříbrného měsíčního světla vklouzla do pokoje malinká, droboučká postavička. Víla - můžeme říci. A zamířila přímo k Zdeniččině postýlce. Byla jako baletka v bílých závojích zahalená, ale ty závoje nebyly z hedvábí vábí ani z tylu, nýbrž - ze sněhu. Zdenička na podivnou vílu vykulila široce svá modrá očka a chtěla se jí něco zeptat, když vtom víla sama promluvila:

„Jsem Sněhová vločka a posílá mne k tobě královna Zima. Letos se brzo ujala vlády a na šťastné zahájení svého panování nám vystrojila ples. Přišla jsem tě pozval. Pojď!“

Zdenička v úžasu jen zašeptala dlouhé „jé!“ a už se hrabala z postýlky. Ve své dlouhé bílé noční košilce vypadala také jako víla. Sněhová vločka jí beze slova podala ručku, a než se Zdenička nadálá, stála v čarokrásné zahradě, celé bílé a jiskřící miliony stříbrných světélek. Na vysoké sněhové kouli zahlédla křišťálový trůn a na něm samu královnu Zimu. Byla to určitě ona, zrovna tak ji maminka večer v pohádce zobrazila. Zdenička se maličko zamyslila a zastavila se, ale Sněhová vločka ji hned vybídla, aby si pospíšila, že rej vloček zrovna začíná. A opravdu. Na širokém prostranství čekaly už Sněhové vločky-tanečnice a „cink, cink - tralala“, pustili se v té chvíli za zvuků líbezné hudby v tanec. I naše Sněhová vločka se obratně vmísila mezi ostatní — a sama uprostřed všech - tančila. Zdeničce se při té kráse až dech tajil, a což teprve, když se v rej Sněhových vloček vmísili sněhoví Rampoušci! A za sněhovými Rampoušky dědek Mráz s tetou Meluzinou. Měli spolu zvláštní číslo - plné legrace a smíchu, až se Zdenička pod ledovým šeříkem hlasitě rozesmála. Když uslyšela královna Zima lidský smích, pokynula Zdeničce, aby se přiblížila. Krok za krůčkem postupovala malá dívčinka po hebkém sněhovém koberci ke křišťálovému trůnu. Přešla špalírem Sněhových vloček a Rampoušků, řadou ledových růží a sněhového jasmínu - a zastavila se před Bílou královnou.

„Jsi Zdenička, znám. tě, znám. Chtěla jsem ti udělat radost, proto jsem tě pozvala na náš ples. Také si zatančíš, dívčinko!“

Zdenička chtěla s úklonou říci, že ne, že tančit neumí a že by se styděla, ale nezbylo jí k tomu času, protože v tom okamžiku se před ní ukláněl ztepilý sněhový Rampoušek — hudba zesílila, a milá Zdenička se ocitla v kole. Přetančila jednou tam a sem, a kdopak se to tamhle k ní žene zpod smrčku?

 

Zajíček je to, a jemine, zrovna ten, jemuž letos ošetřila s tatínkem postřelenou pacičku. Uklání se před ní, trhá vousky a koulí očima, až se Zdenička znovu rozesměje. A za zajíčkem smeček, také ho Zdenička zná, z pytláckého oka ho o prázdninách s hajným vyprostila. Srneček bujně dupe kopýtky a Zdenička juchá a juchá, že ani neví, jak se dostala do kola s veveřicí Luskou. I na tu se pamatuje, jak by ne! Zachránila jí v létě před zlými kluky hnízdo. Veveruška piští a hopsá a Zdenička ještě více juchá a směje se, až jí Sněhová vločka jemně přehodí závoj přes oči a políbí ji na čelo ...

Jako dvě široce rozkvetlé pomněnky, tak vypadaly Zdeniččiny oči, když je otevřela. U postýlky stojí maminka, hladí jí čílko a ptá se:

„Copak se ti hezkého zdálo, holčičko? Házelas pod peřinou nožkama a smála ses jako rolnička.“

Zdenička mlčí, ohlíží se, hledá Bílou královnu, hledá zajíčka a veverušku i Sněhovou vločku ...

Ale všecko zaplašil den, živý - opravdový den, jen maminku jí nechal, maminku - pohádku nad všecky pohádky a víly nejkrásnější.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943

 

Zobrazeno 8308×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková