pohádky pro všechny generace

Pohádka o sněhulákovi

28. 12. 2011 11:00
Rubrika: Zima | Štítky: snehulak , zima , pokuta

Na Bílém náměstí velikého města narodil se jednoho dne sněhulák. A jakže se narodil ten sněhulák? To se musí říci pěkně od začátku.

Tak na tom Bílém náměstí stávali šoféři se svými auty a čekali na lidi, kteří by se chtěli svézt. A jak ti šoféři tam čekali na jaře, v létě, na podzim i v zimě, ať bylo horko k upečení, ať pršelo nebo mrzlo, vždy si nějak krátili dlouhou chvíli. Povídali si, dávali si hádanky, někdy se i hádali, jak už to lidé mají ve zvyku, a jednoho dne v zimě se rozhodli, že si postaví sněhuláka. Padal zrovna hustě sníh, všude ho bylo kolem vrchovato, bělostného a hebkého jako peříčko, a z takového sněhu, panečku, se dělá sněhulák jedna radost. A tak ti šoféři se dali do práce. Ze sněhu vymodelovali statné tělo na nohou, potom udělali kuličku, to byla hlava, na oči, uši a ústa také nezapomněli, a když byl sněhulák hotový, do ruky mu dali lopatu na odhrabá- vání sněhu.

Lidé se chodili dívat na Bílé náměstí, kde stál sněhulák, děti sem chodily také a všichni říkali:

„Božínku, to je krásný sněhulák! A teď zamrkal očima, oh ten šibal šibalský!“

A sněhulák se díval na lidi a opravdu se na ně usmíval a mrkal očkama. Šoféři byli hrdi na svého sněhuláka, pyšnili se, nafukovali se svou dovedností. Ale když tak ten sněhulák stál pořád na jednom místě, když tak stál pořád na Bílém náměstí velkého města, byla mu jednoho dne dlouhá chvíle.

„To je život,“ říkal si pro sebe, „to je mi nějaký život? Pořád musím jenom stát, nohy už mne bolejí, no, povídám, těžký život to má sněhulák!“

A tak jednoho dne, když se šoféři nedívali, když si zrovna něco povídali, když si zrovna dávali hádanky, sněhulák odhodil lopatu, opatrně si otevřel dvířka nejbližšího automobilu, a než se kdo nadál, sedl za volant a rozjel se do města. A protože sněhuláci nedovedou pořádně řídit auto, hnal se sněhulák městem jako divoch, hnal se jako čert, a to se mu, panečku, líbilo, to se sněhulák smál a radostí křičel a jásal. A to už také šoféři viděli, co se stalo, a tak nechali povídání, nasedali do aut a honem, honem za sněhulákem. Ten jel pořád rychleji, rychleji, projel jednou křižovatkou, projel druhou křižovatkou a na třetí křižovatce ho zastavil strážník. Ten strážník se mračil, díval se přísně, vytáhl úřední notes a důstojným hlasem zahovořil:

„Zaplatíte pět korun pokuty, protože jste jel nedovolenou rychlostí.“

Sněhulák vystrčil z okna hlavu, poškrabal se ve své sněhové hlavě a řekl:

„Pět korun? Kde bych já vzal, já chudinka, pět korun? Nemám ani haléř, kdepak potom pět korun.“

„Neodmlouvejte úřední osobě,“ zlobil se strážník, „a vůbec, zaplatíte teď deset korun pokuty.“

„Šmankote,“ zanaříkal sněhulák, „to jsem v pěkné kaši, to jsem se dostal do krásné bryndy!“

„Nedělejte poznámky,“ rozdurdil se strážník, „zaplaťte a nezdržujte mi tady dopravu!“

„Nemám a neplatím!“ Povídá teď sněhulák. „Pusťte mě, uhněte mi s cesty, ať mohu jet dále. Už mám toho stání na náměstí dost a dost.“

Mezitím se sem sjeli šoféři, lidé se shlukli kolem nešťastného sněhuláka, auta nemohla se hnout s místa, nu, zmatek pořádný.

„Dalších pět korun,“ čertil se strážník, „a vystupte, půjdete se mnou na strážnici! Napřed mi řekněte, kdy jste se narodil.“

„Před týdnem,“ řekl sněhulák.

„Kde?“

„Na Bílém náměstí.“

„Jak se jmenovala maminka?“

„Nevím.“

„Dalších pět korun pokuty! Jak se jmenoval tatínek?“

„Nevím.“

„Ještě pět korun! Jak se jmenovala babička?“

„Také nevím,“ zalkal sněhulák a slzička mu ukápla z očka.

„Nových pět korun. Budete platit jako mourovatý, zavřeme vás, až budete černý, s takovými lidmi si my, strážníci, víme rady.“

„Ale já jsem přece sněhulák!“

„Sněhulák, nesněhulák, jel jste nedovolenou rychlostí, nechcete platit pokuty, neodpovídáte na moje otázky, na to je velký trest, na to jsou paragrafy. A pojďte se mnou!“

Šoféři strážníka prosili, aby jim nechal jejich sněhuláka, slibovali, že si ho odvedou, že už dají na něho pozor, ale strážník jako by neslyšel.

Vedl si pěkně sněhuláka na strážnici.

„Co teď,“ myslil si sněhulák, „to je mi pěkné nadělení! Nejlépe je utéci, vzít do zaječích, vzít nohy na ramena, prchnout, prásknout do bot a ztratit se jako duch!“

A to také sněhulák učinil. Vytrhl se strážníkovi, vzal nohy na ramena, dal se na útěk, utíkal, utíkal, strážník za ním, lidé se přidávali, ale sněhulák byl rychlejší, utíkal, jako by chtěl v závodech vyhrát první cenu. Proběhl Modrou ulicí, proběhl Zelenou ulicí, mihl se Červenou třídou jako šipka, prolétl Fialovým náměstím jako střela, ale strážník si vzal na pomoc automobil a sněhuláka za městem přece jenom chytil.

„Pane,“ láteřil strážník, „tenhle útěk vám přijde draho! Zprotivil jste se úřední osobě, řeknu vám, že se z vězení tak lehce nedostanete.“

„Oh, oh,“lkal sněhulák, „pusťte mne, půjdu se postavit na Bílé náměstí a budu tam klidně stát až do smrti.“

„Řeci sem, řeči tam, ukažte ruce!“

Sněhulák natáhl ruce, strážník mu dal na ně pouta a tak si ho vedl zpět do města.

Dívalo se na nebi sluníčko na sněhulákovu příhodu, dívalo, smálo se, až slzelo, ale potom se rozhodlo, že sněhulákovi pomůže.

Začalo svítit a pálit, zářit a pražit, všechen sníh začal najednou tát, rozplývat se a měnit ve vodu. Sněhulák se začal také rozpouštět, crčela z něho voda jako z vodníka, nechával za sebou dlouhou mokrou stopu a strážník zahromoval:

„Mordsetmilion, kakraholte, hrom tě bac, neznečišťujte mi tady ulici! Na to jsou také paragrafy!“

Ale sněhulák se rozpouštěl, roztával, už byl bez nohou, už nemohl jít, a to se ví, že byl rád, že se z toho tak pěkně, tak lehce dostane.

Strážník se čertil, durdil, zlobil, vztekal, hněval, ale nic mu to nebylo platné, protože sluníčko ještě více pražilo, a za chvíli ze sněhuláka zůstala jen dlouhá, velká louže.

„Tys mi dal,“ vzdychl si strážník a utřel si s čela kapičky potu, „tys mne prohnal, tys mne doběhl, dostal a podvedl, jen co je pravda!“ A vrátil se do města a postavil se na křižovatku, aby tam řídil dopravu.

A sluníčko přestalo pálit a pražit, schovalo se za mraky, přihnal se vítr a mráz, kalužinka, která zůstala po sněhulákovi, zmrzla a proměnila se v klouzačku. A až, děti, přijdete někdy za město, uvidíte tam dlouhou, hladkou klouzačku, na té se to, panečku, nádherně a báječně klouže. Zkuste to a uvidíte, jenom pozor, pozor na nožičky!

 

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946

Zobrazeno 11716×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková