Pohádka o Břicháčkovi

Břicháček byl kulaťoučký hřib, tlustý, tlusťoučký, narodil se v hebké mechové postýlce a měl se k světu ze všech hřibů nejvíce. A nebyl to také jenom obyčejný hřib! Když se ráno Břicháček probudil, všechny hřiby v lese ještě spaly, promnul si očka, protáhl se, nasadil si sametový klobouček, vybatolil se z mechu a šel. Bel lesem, vesele si prozpěvoval, a když mu bylo horko, sundal s hlavy klobouček, a šlo se mu zase dobře. Tak chodil každého rána, až přišel k Brblavé studánce. Studánka, věčně ubrblaná, dala se mu napít a Břicháček šel dále. Šel a šel, až přišel k Pěti javorům. Zde si odpočinul, někdy si i zdříml, to si dal klobouček na oči, a když se prospal, šel zase dál. Šel a šel, až přišel k Vysokému dubu. Tam pod Vysokým dubem, schovaná před lidmi, rostla Holubinka s krásné nazelenalým kloboučkem. K ní chodíval Břicháček každého dne na návštěvu. Povídali si o všem možném, i o tom, čím by chtěli být. Břicháček si přál být veverkou, aby se mohl šplhat a skákat po stromech a házet po lidech šiškami, to by byla legrace, říkal, to by se mi moc líbilo. Holubinka si zase přála být nádherným motýlem, aby měla krásná, barevná křídla, navštěvovala by sladké květiny, to by teprve byla spokojena. Nu, tak si Břicháček s Holubinkou povídali, a když už si to všechno dopovídali; vydal se Břicháček na zpáteční cestu k Pěti javorům, odtud k Brblavé studánce a domů do mechového peloušku.

Teď už je vidět, že Břicháček byl hřib opravdu jiný, nežli jsou ostatní hřiby, že to byl neposeda, který se celý den někde toulal; my však víme, že si chodil povídat za Holubinkou, a protože nezůstal na jednom místě, proto také nebyl červivý, jak některé hřiby bývají.

A teď si, děti, jenom představte, co se Břicháčkovi jednoho dne přihodilo. Šel zase za Holubinkou si povídat a ještě nebyl ani u Brblavé studánky, když tu najednou se přihnal divoký vítr a fííííííí, sfoukl s Břicháčkovy hlavy klobouček, který se kutálel, kutálel, pořád rychleji a rychleji, a za chvíli nebylo po něm ani vidu ani slechu.

Břicháček se za ním pustil, utíkal, jak nejrychleji dovedl, ale kdepak, klobouček byl pryč. A Břicháček pořád utíkal, nedíval se nalevo, nedíval se napravo, díval se jenom před sebe, zdali klobouček přece jenom neuvidí. Už byl Břicháček udýchaný, už ani utíkat nemohl, už byl dávno za Brblavou studánkou, už byl dávno za Pěti javory a už byl také daleko za Vysokým dubem, pod kterým žila Holubinka, ale kloboučku nebylo vidět.

„Jak jenom budu vypadat bez kloboučku?“ Říkal si Břicháček. „Jak se jenom budu moci ukázat před Holubinkou? Co je to za pořádný hřib, který nemá kloboučku?“ A když si to tak Břicháček řekl, znovu se dal do běhu, běžel, běžel, a najednou, ani se nenadál, byl v městě.

Co teď tady? Kde jenom hledat klobouček? Ale tady stojí právě pan strážník a Břicháček hned k němu o radu.

„Ztratil se mi klobouček,“ povídá Břicháček. „Poraďte, poraďte, kde bych jej našel?“

„Hm,“ povídá na to pan strážník, „pokud vím, mohl by být klobouček na policii v oddělení nálezů. To je tady za rohem.“ Břicháček poděkoval a spěchal na policii do oddělení nálezů. Přišel, pozdravil a hned se ptal po svém kloboučku.

„Nu,“ povídá vážný úředník, „máme tady hodně kloboučků. To je hrůza, co se jich ztratí! A jaký byl?“

„Krásný sametový,“ odpověděl rychle Břicháček. „Byl hnědý, bíle podšitý a nadmíru mně slušel. Holubince jsem se v něm moc a moc líbil.“

„Jakou měl stuhu?“ Zeptal se teď ten vážný úředník.

„Stuhu?“ Podivil se Břicháček. „My, hřiby, na kloboučcích stuhu nemáme. Ale i tak jsou naše kloboučky krásné.“

„To je těžká věc,“ zamručel vážný pán, „moc těžká věc. Jak ten klobouček tady poznáme?“

„Nu, to je lehké,“ řekl teď Břicháček. „Ukažte mi ty vaše ztracené a nalezené kloboučky a hned vám řeknu, který je ten můj. Ten poznám mezi všemi kloboučky na světě.“

A tak zavedl vážný úředník Břicháčka do sousední místnosti. Tam bylo hodně nalezených věcí, tam bylo také hodně nalezených klobouků, nových, starých, malých, velkých, krásných, škaredých a odřených, nu, na jaký si jen kdo pomyslí. Dívá|se Břicháček na klobouky, dívá, ale svého kloboučku nikde nevidí. Všechny jsou na jeho hlavičku moc veliké, pod každým se může celý schovat a ještě má kolem sebe místa, že by se sem vešlo deset, dvacet, ba i třicet takových Břicháčků, jako je on.

„Není tady můj klobouček,“ řekl najednou smutně Břicháček. „Co teď?“

„To nevím,“ povídá ten vážný úředník, „přijdi se sem ještě jednou zeptat. Možná, že tvůj klobouček ještě někdo najde a nám sem přinese.“

A tak Břicháček slíbil, že přijde, rozloučil se a odešel. Chodil Břicháček městem, chodil, byl smutný a nešťastný, pořád myslil na klobouček a na to, co si teď on, Břicháček, počne, co mu řeknou kamarádi v lese, co tomu řekne Holubinka, která má tak krásný nazelenalý klobouček. A když tak šel a šel a dával dobrý pozor, aby jej lidé nezašlápli, přišel najednou k obchodu, kde za výkladní skříní spatřil mnoho krásných klobouků.

„Půjdu se tam podívat,“' rozhodl se Břicháček. „Možná, že tam budou mít pro mne klobouček. Koupím si jej.“ A tak vstoupil Břicháček do obchodu. V obchodě byla jenom slečna, která rovnala klobouky do skříně.

„Dobrý den,“ pozdravil Břicháček slečnu. „Přál bych si krásný sametový klobouček, hnědý a bíle pod- šitý.“

Slečna se překvapeně podívala na Břicháčka, potom se usmála a řekla: „Oh, lituji, že nemohu posloužit. Takové kloboučky se ani nevyrábějí, takový klobouček není nikde k dostání. Ba ani radionky tak malé nejsou.“

Zesmutněl Břicháček ještě více. „Tak nemáte?“ zašeptal. „Škoda, přeškoda. Mně by se radionka moc líbila. Nasadil bych si ji a vítr by mi ji nemohl vzít. Škoda, že nemáte aspoň radionku!“ Břicháček vyšel z obchodu a slečna za ním dlouho udiveně vrtěla hlavou a říkala si: „Je to sen? Není to sen?“ Ale nebyl to sen, byla to pravda pravdoucí, že Břicháček si chtěl koupit klobouček, a když nebyl klobouček, třeba i radionku.

Když Břicháček vyšel z obchodu, pustil se dále do města, vyhýbaje lidem, autům a tramvajím. Batolil se tak pomaloučku, pomalu, a dobatolil se na náměstí. Na náměstí byl trh, babky tu stály se stinky a na stáncích měly ovoce a zeleninu. Některé tu prodávaly i houby, a ty měly nasypané v hromadách na plachtě na zemi. A když Břicháček šel kolem jedné babky a jejích hromádek hříbků, najednou se mu chtělo radostí zavýsknout. Tam, na kraji hromádky, ležel jeho sametový klobouček, tak jak jej sem vítr zakutálel.

Sláva, sláva! chtělo se Břicháčkovi zavolat, ale už se hnal ke svému kloboučku. Uchopil jej, nasadil na hlavičku a honem, honem pryč. Utíkal, utíkal, jen mu klobouček na hlavě poskakoval. Břicháček si jej přidržel a utíkal, utíkal. Ale teď už jej také spatřila babka, viděla, jak Břicháček utíká s kloboučkem a dala se do velikého křiku a volání: „Chyťte ho! Chyťte ho! Zloděj! Zloděj! Zavolejte, lidičky, strážníka! Strážník!“ A už se sama pustila za Břicháčkem, hnala se za ním jako divá a možná, že by jej byla jistojistě chytila, kdyby jí v tom nebyl zastoupil cestu strážník.

„Co je, co se děje?“ Zvolal vážným hlasem a už vytahoval z kapsy velikánský a tlustý notes, aby si poznamenal, co se to tady stalo. A babka, sotva popadajíc dechu, těžce ze sebe soukala slovo za slovem. „Tam, tam,“ ukazovala babka před sebe, kde mezi lidmi zmizel Břicháček, „tam utíká zloděj! Jakýsi břichatý hřib mně tu ukradl s hromádky klobouček a tentam.“

Lidé, kteří se sem sběhli, dali se do smíchu, strážník si významně poklepal na čelo a povídá: „Osobo, osobo, neblázněte! Kdo to kdy slyšel takovou řeč? Od kdy kradou hřiby kloboučky na trhu? Myslím, že vám přeskočilo. Jenom se pěkně vraťte, prodávejte a nedělejte si blázna z úřední osoby, jinak vás seberu!“

A Břicháček zatím spěchal, upaloval, hnal se jako čert, klobouček pevně držel a nezastavil se až v lese, až u Vysokého dubu u Holubinky. Tam, to se ví, musel Holubince všechno pěkně vypravovat, na nic nesměl zapomenout, všechno, všechno musel pěkně říci. A Břicháček povídal, povídal o tom, jak mu vítr vzal klobouček, jak za kloboučkem utíkal, běžel a letěl, jak ho hledal ve městě na policii, v obchodě a jak ho konečně našel u babky na trhu. „A prohnala mě ta babka, opravdu, pořádně mě prohnala. Ještě teď nemohu popadnout dechu, úúf, úúf, úúf!“ Holubinka se smála, až se jí nazelenalý klobouček kymácel na hlavičce, smála se, až slzela, tak se už dlouho nepobavila.

„To vím,“ mračil se Břicháček, když už všechno Holubinka věděla, „to vím, to se ti to směje. Ale mně do smíchu nebylo. Copak bych dělal bez kloboučku?

To bych byl pěkný hřib! Vždyť bych se musel hanbou propadnout.“

„Nu, vždyť je dobře,“ chlácholila Holubinka Břicháčka. „Všechno dobře dopadlo. Buď rád a příště si dávej na klobouček lepší pozor.“

A Břicháček si dal na klobouček opravdu dobrý pozor. Utrhl stéblo trávy, na jeden konec pěkně uvázal klobouček a druhý konec držel stále v ručce. A to si potom vítr mohl foukat jak chtěl, mohl fičet, až se stromy ohýbaly, klobouček neuletěl.

A když budete, děti, někdy v lese, dívejte se kolem, možná, že uvidíte Břicháčka, jak se prochází lesem a ručkou drží stéblo trávy, na kterém má upevněn svůj krásný sametový, hnědý a bíle podšitý klobouček.

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946