Pohádka o posledním vodníkovi 5 díl

Jak se Vodomil Zelenka stal plavčíkem

Teď už byl z vodníka Zelenky dokonalý pán, nastrojený, oholený a ostříhaný, že sám pan Jurajda měl z něho radost.

„Vidíš, Zelenko,“ povídal pan Jurajda, když vyšli od holiče, „teď jsi jako člověk, teď se musíš také jako člověk chovat, budeš bydlit u mne, máme doma místa dost, a ještě ti musím opatřit zaměstnání, abys nezahálel, aby ti nebyla dlouhá chvíle, protože když má člověk dlouhou chvíli, myslí jenom na neplechu a darebnosti, a to potom vždycky špatně skončí. A hned ti také řeknu, co budeš dělat. Na plovárně u nás v městě hledají plavčíka, tak si myslím, že by to bylo něco pro tebe. Co má takový plavčík za práci? Plavčík si hledí na plovárně pořádku, napomíná lidi, aby se nestrkali do vody, hlídá děti, aby se neutopily, aby se nehonily, aby se zkrátka slušně chovaly, a abych nezapomněl, plavčík také učí lidi plavat. To už je všechno, a to ty jistě dovedeš.“

„Dovedu,“ řekl Zelenka a příštího dne se stal plavčíkem na plovárně. To si můžete, děti, myslit, že se mu na plovárně líbilo. Vodička byla čistá, průhledná, že bylo na dno vidět, na bílé, hladké dno, kde se nikdo nemusel bát stoupnout, že si odře nohu o kámen jako v řece. A Vodomil Zelenka si hleděl pořádku, napomínal lidi, aby se nestrkali do vody, aby jeden druhého nepotápěl a netahal za nohy.

„Co to jsou za způsoby?“ Volal na takové nezvedence a mračil se, když na ně hrozil. Hlídal také děti, aby se nehonily a neutopily, a učil lidi plavat. Na dlouhé tyči, na dlouhatánském ráhně držel uvázaného človíčka, človíček mával rukama, kopal nohama a Vodomil Zelenka nad ním jenom volal: „Raz - dva - tři — raz — dva — tři - pořádně vdechnout, vydechnout

- tak pěkně - raz — dva — tři, nebát se hlavu ponořit pod vodu, nic se vám nestane, vodníci už nejsou, tak se vody nebojte.“

A človíček se nebál, pořádně vdechoval a vydechoval, ponořoval hlavu správně pod vodu a zakrátko uměl plavat. A potom přišel druhý a třetí, další a další, a všechny naučil Vodomil Zelenka plavat, všechny učil nebát se vody. Stal se z něho pořádný člověk, zvykl si žít, jako žijeme všichni, jenom na jedno si nemohl zvyknout, a to vám musím také prozradit. Nezvykl si spát v posteli, v prachových peřinách. Když v nich spal po prvé, ráno se probudil celý polámaný, všechno ho bolelo, ani se pohnout nemohl, a že už nikdy nechce spát v posteli. A tak se odstěhoval do koupelny pana Jurajdy a spával ve vodě ve vaně, a to se mu moc líbilo.

A jak vám maminky před spaním stelou postýlky, tak paní Jurajdová každého večera natočila plnou vanu vody. A voda musela být měkká, aby vodníka netlačila, kdepak, ve tvrdé vodě by se špatně vodníkovi spalo. V létě si poručil vodu studenější, zato v zimě musela být teplá, a to se potom spalo pěkně v teple.

Zelenka si pochvaloval a vždycky večer, když ležel ve vodě, bylo mu, jako by byl doma v řece u Opuštěného mlýna. A to si také vždy zapálil faječku, spokojeně pokuřoval a místo na měsíc, který se toulal někde na nebi, díval se ke stropu, kde svítila žárovka.

A to je už, děti, celá pohádka o posledním vodníkovi, který se jmenoval Vodomil Zelenka. Až přijdete někdy na plovárnu, tak si ho všimněte, plavčíka v bílých kalhotách a bílém tričku, je hnědý od sluníčka jak vypečený bochník chleba.

Na dlouhé tyči, na dlouhatánském ráhně drží človíčka, učí ho plavat, stojí nad ním a volá: „Raz - dva - tři, raz - dva - tři, pořádně vdechnout, vydechnout, nebát se vody, vodníci už nejsou, tak, raz - dva - tři. Raz - dva - tři!“

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946