pohádky pro všechny generace

Pohádka o posledním vodníkovi 4 díl

6. 8. 2011 12:00
Rubrika: Léto | Štítky: vodnik , voda , plavcik , plavat

U holiče

„Teď už vím,“ povídá pan Jurajda, „to je pravda, ale co budeme dělat s tvým fráčkem, to nevím. Jenom se podívej.“ A když se Zelenka podíval, viděl, že kbelík pod šosem jeho fráčku je už plný, že voda už teče po koberci.

„Ten šos musí pryč,“ napadlo najednou pana Jurajdu, a než se Zelenka nadál, šmik, šmik, šos, ze kterého pořád kapala voda, vodníkovi ustřihl. „Vidíš, to je výborný nápad, to je nápadíček,“ radoval se pan Jurajda, „teď už ti ze šosu voda nepoteče, teď už nikdo na tobě nepozná, že jsi vodník. Teď ti dám ještě kabát a kalhoty, už je nenosím, těch šatů si važ, to byly moje svatební, a teď aspoň budeš vypadat k světu, teď už můžeš mezi lidi.“ A než se vodník Zelenka nadál po druhé, pan Jurajda ho svlékl z jeho šatů vodnických a oblékl do svých, kdysi svatebních, a než se vodník Zelenka nadál po třetí, měl na nohou boty, pěkné žluté, zachovalé, a vodníkovi se, to se ví, moc a moc líbily. Točil se jako slečinka před zrcadlem, chodil po pokoji, tři kroky dopředu, tři kroky zpátky, botičky vrzaly a vodník měl velikou, velikánskou radost.

„A když už jsme v tom parádění,“ povídá zas pan Jurajda, „necháš se, Zelenko, ostříhat a oholit, a to teprve budeš krasavec, hezoun, švihák a frajer. Tak pojď.“

Zavedl Zelenku k holiči, posadil ho do křesla. „Tak, teď mi toho pána tady,“ povídá pan Jurajda, „pěkně ostříháte a krásně oholíte.“ Holič se dal hned do práce, pročesal vodníkovi vlasy a stříhal. Zelenka se dívá do zrcadla. Kdopak to tam přede mnou sedí, myslí si, ale namoutěkutě, vždyť to tam sedím naproti sobě sám, Vodomil Zelenka, vodník od Opuštěného mlýna. „To je krása,“ šeptá si Zelenka do vousu a dívá se pořád do zrcadla. „To je jako hladina řeky, to je jako zrcadlo řeky, kam jsem se vždy díval, když jsem seděl na vrbě, ale tady je to ještě krásnější, stokrát, dvěstěkrát, ba i třistakrát krásnější. Vždyť se v tom zrcadle vidím jako živý, vždyť tady už nejsem sám, teď jsme tady dva vodníci, dva páni Jurajdové a dva holiči. To bude stát peněz, když dva holiči ostříhají a oholí dva vodníky Zelenky.“

„Odkud je pán?“ Zeptal se najednou při práci holič.

„Jako já? Já jsem od Opuštěného mlýna.“

„Od Opuštěného mlýna? Tam to znám moc dobře. Představte si, že mě tam chtěl jednou utopit vodník, ale byl to hodný vodník, protože to neudělal a pustil mě. Koupu se, koupu, když tu najednou mě někdo chytí za nohy, táhne a táhne mne pod vodu. Dovedu plovat dobře, což o to, ale byla ve mně malá dušička, to musím říci. Podívám se, kdo to dělá nepěkné žerty a vtipy, a on to vodník. Už je zle, myslím si, už jsi ztracený, už jsi namydlený, říkám si, protože vodník táhl stále silněji. Začal jsem prosit, naříkat, to si můžete představit, jak mi bylo, a vodník si dal říci. Pustil mě a ten tam. Nu, měkké srdce měl, dobrák to byl, dal se uprosit. Víte, pánové, od těch dob vodu ani vidět, vody se bojím jako čert kříže a k Opuštěnému mlýnu bych nešel, kdyby mě tam autem vezli.“

,,A toho vodníka,“ končil holič, „bych chtěl ještě někdy vidět. Kdyby za mnou přišel, tady bych se nebál, to si můžete myslit, pěkně bych ho ostříhal a krásně oholil, to se ví, že zadarmo, a to bych mu udělal ve vlasech překrásnou cestičku, rovnou, jak jsem ještě nikomu nikdy neudělal. Ale bůhví, kde je tomu dobrému vodníkovi konec.“

„To jsem přece já,“ povídá radostně vodník, „to jsem já, Vodomil Zelenka, vodník od Opuštěného mlýna, který vás chtěl utopit. Nesmíte se na mne hněvat, už to vícekráte neudělám a tu cestičku mi ve vlasech udělejte opravdu takovou, jakou jste ještě nikomu nikdy neudělal. Pane Jurajdo, to máme štěstí, viďte?“

Pan Jurajda řekl, ano, máme štěstí, a holič, to se ví, měl hrozitánskou radost, že ho navštívil vodník od Opuštěného mlýna, a ostříhal a oholil Zelenku jak nejlépe dovedl a uprostřed hlavy mu udělal rovnou cestičku, a to všechno zadarmo, jak slíbil. A když vyprovázel pana Jurajdu a Zelenku až na ulici, klaněl se až k zemi a říkal má úcta, má úctička, pane Zelenko, račte zase brzo přijít, bude mne těšit, na shledanou, pánové, služebník! Tak se přeuctivě loučil, až to nebylo pěkné.

 

Pokračování pohádky příště…

 

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946

Zobrazeno 1186×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková