Pohádka o posledním vodníkovi 3 díl

Jak přišel na svět první vodník

Když Pán Bůh stvořil prvního vodníka, způsobil si tím veliké trampoty, protože vodník nechtěl ve vodě bydlit.

Toulal se raději s vesnickými kluky, honil s nimi veverky, chodil na hrušky do panské zahrady, pásl husy s kluky, kozy a krávy, dělal všechno možné, jenom ne to, co vodník dělat má. A o vodě ani slyšet.

„To pro mne není, takové vlhko,“ říkával. „Kdo to kdy slyšel, aby někdo bydlil ve vodě, aby tam spával a jedl, to jsou přece hloupé nápady. Ve vodě se nachladím, dostanu rýmu, kašlat budu, onemocním, kdepak, s vodou mi dejte jenom pokoj! Je tam smutno samotnému, s kým si mám povídat, když ryby jsou němé? S kým si mám hrát, s kým se honit? Ve vodě nejsou ani jablka, ani hrušky, o veverkách ani nemluvím, tak co je to za život?“

Tak naříkal a reptal první vodník na světě, až to jednoho dne uslyšel Stvořitel.

„Dobře,“ řekl Stvořitel, „když je ti smutno, stvořím ti kamaráda.“ A jak řekl, tak také udělal. Stvořil na svět druhého vodníka, ale teď to bylo ještě horší. První vodník měl kamaráda, a tak teď chodili za kluky do vesnice spolu, protože ten druhý vodník se ve všem řídil podle prvního. To Stvořitele zatím jenom mrzelo a rozhodl se, že stvoří ještě třetího vodníka, a ten bude hodný, pořádný a poslušný, nebude se honit s vesnickými kluky a nebude chodit na jablka do panské zahrady. A tak stvořil nejhodnějšího a nejpořádnějšího vodníka na světě. Ten nikam nechodil, netoulal se, celý den se jenom proháněl ve vodě, honil rybičky, nu byl to zkrátka andělíček ve vodnické podobě. Tak to vydržel jeden den, druhý a třetí den, ale čtvrtého dne už mu bylo ve vodě samotnému smutno, protože první dva vodníci z vody pořád utíkali, a když přišli, tak jenom na chvíli, podívat se na toho třetího (to jsem ještě neříkal, že se Tonda jmenoval), přišli jen na skok, a to jenom proto, aby Tondu pokoušeli a sváděli.

„Toníku,“ říkali mu, „pojď s námi! Co máš tady z toho? Tady je smutno, tady je pořád mokro, nachladíš se a s námi aspoň užiješ.“

„Honit se můžeš s námi,“ povídá teď první vodník. „Na hrušky můžeš chodit,“ povídá hned druhý. „Jsou žluté a sladké jako med.“

„A honit v lese veverky můžeš,“ řekl zase ten první vodník a druhý, aby nezůstal pozadu, také ještě řekl:

„A můžeš si s námi hrát na slepou bábu, na schovávanou, na národy, na škatule, škatule, hejhejte se, a můžeš taky s námi hrát kuličky. To je nejkrásnější zábava na světě, hrát kuličky. Tak pojď, dej si říci, tady dostaneš jenom rýmu, kašel a revma.“ Tak sváděli a lákali Toníka, tak mluvili sladce, že by byl ani opravdový anděl neodřekl. A Toník šel. „Na ty kuličky se už těším,“ povídal Toník, „to může být legrace.“

Když to Stvořitel všechno viděl a slyšel, to si může každý představit, jak se náramně zamrzel, rozhněval a dozlobil.

,,To tak nechat přece nemohu,“ řekl. „Počkejte, uličníci, uvidíte, zač je toho loket, ukáži vám, zač je v Pardubicích perník.“ A zvolal hlasem mocným, přemocným, tak, aby jeho slova slyšeli všichni tři vodníci. Ti právě seděli na stromě v panské zahradě, pochutnávali si na hruškách, sladkých a žlutých jako med, a házeli po sobě stopkami a ohryzky, když Stvořitel na ně zavolal mocně a přemocně:

„Tak, a teď už toho mám právě tak dost, vy uličníci, vy lajdáci a darebáci! Zdraví si ujídat nedám. Toníku, hned zahoď ten ohryzek, nebo uvidíš! A teď poslouchejte, co vám řeknu!“

A Stvořitel řekl: „Od této chvíle, protože jste mne neposlechli, ať vám kape z fráčku voda, aby všichni lidé věděli, že jste vodníci, aby vás hned poznali, aby se vám vyhýbali, aby si s vámi už nehráli, protože vy patříte do vody, a dost!“ Tak to řekl Stvořitel a tak se také stalo. Všem třem vodníkům začala hned z levého šosu jejich fráčku kapat voda, a když přišli mezi kluky, žádný z nich si už nechtěl s vodníky hrát ani chodit na hrušky, utíkali od nich, protože všechny maminky klukům řekly, že vodníci nejsou pro ně kamarádi. A tak vodníčkové odešli do vody, do hluboké tůně,, zvykali si na mokro a hráli si už jenom spolu. A když jim někdy bylo hodně smutno a nechtělo se jim už samotným si hrát, přilákali k vodě kluka nebo děvčátko z vesnice, stáhli je k sobě pod vodu, aby jich tak bylo více na slepou bábu, na schovávanou, na škatule, škatule, hejhejte se a na národy.

„Tak, pane Jurajdo,“ končil Vodomil Zelenka, „to je už celý příběh. Teď už víte, proč nám vodníkům kape voda z fráčku.“

Pokračování pohádky příště…

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946