Pohádka o posledním vodníkovi

Co vodník vyprávěl měsíci

Daleko, daleko za městem, tam, kde se říkalo U opuštěného mlýna, žil v hluboké tůni za splavem vodník. Byl to už poslední vodník na světě, jmenoval se Vodomil Zelenka, sedával večer na staré vrbě a pokuřoval spokojeně z faječky. Tak seděl vždy dlouho, dlouho do noci, naslouchal kuňkání žab, a když už byl ospalý, vyklepal faječku a hup! do vody, do hluboké tůně a šel spat.

Když tak zase jednou pozdě večer seděl na vrbě a nic nebylo slyšet než žabí kuňkání a kapičky vody z vodníkova zeleného fráčku, které padaly do tiché řeky, bylo najednou vodníkovi smutno. Ani faječka mu teď nechutnala, schoval ji proto do fráčku, podíval se na měsíc, který se nad ním na nebi už dlouho široce usmíval a takto k němu promlouval:

„Já vím, ty se mi tady každého večera vysmíváš, jaký jsem to vodník, jaký jsem to budižkničemu. Už nejsem ten vodník, jaký jsem býval, to už není ten starý Vodomil Zelenka, kterého se báli všichni lidé a vyhýbali se mu na sto honů jako čert kříži. Dnes už mám měkké srdce, dnes už je mi každého líto, dnes už nedovedu nikoho utopit. Je to také těžká věc. Lidé dovedou plavat a nemám už tu sílu, jakou jsem míval, dokud jsem byl mladý. Nu, najde se ještě takový neopatrný, takový nešika a pytel neštěstí, že by bylo lehko ho stáhnout pod vodu, ale začne ti najednou prosit, škemrat, naříkat a fňukat, pláče, vzdychá, vrní a slibuje hory doly, jako ten, počkej, jakpakse jmenoval, byl to takový tlouštík, už vím, Jurajda se jmenoval. - Je tomu asi tři roky, možná i čtyři nebo pět, přesně ani nevím, protože ten čas tak utíká, koupal se tady ten tlouštík, taková bečička, pan Jurajda to byl. — Počkej, povídám, tebe si k sobě pozvu. Chytnu ho za nohy, táhnu, co mám síly, byl těžký, škoda mluvit, a bránil se, mával rukama, ale nebylo mu to nic platné. A tak začal prosit, naříkat a slibovat. Mám prý ho pustit, že mi toho nikdy nezapomene, že prý mu to nemohu přece udělat, abych ho z ničeho nic jenom tak utopil. Říkal, že má koupený lístek na večer do biografu nebo kam, a že by bylo škoda jej nechat propadnout, když stál deset korun. Už jsem se chtěl smilovat nad tím tlouštíkem, už jsem ho chtěl pustit, to víš, ty posměváčku na nebi, deset korun je deset korun, ale vtom jsem si řekl, co je mi také po tom, já jsem vodník a vodník je na to, aby topil lidi, a ne aby je pouštěl do biografu. A vůbec, povídal jsem si, proč si také kupoval lístek předem, teď to má, teď to aspoň vidí, jaká je to neopatrnost. A tak jsem tlouštíka táhl hlouběji pod vodu a teď on mi začal ještě více naříkat, abych se nad ním smiloval a pustil ho. Ráno musí jít do kanceláře, povídal, a to by bylo hrozné, .kdyby tam nepřišel. Co je to v kanceláři řečí, když přijde o pět minut později, a jak by se na něho teprve potom zlobili, kdyby vůbec nepřišel. To že by mu do smrti neodpustili. Už jsem ho chtěl doopravdy pustit, to víš, mají se na něho v kanceláři do smrti zlobit a škaredit, myslil jsem si,

ale pak jsem si zase řekl, že jsem vodník, a že mi do takových řečí nic není a že mou prací je topit lidi. — Každý má přece svoje zaměstnání, povídám si, někdo chodí do kanceláře, jiný je obchodník, jiný zase profesor, učitel, dělník, zámečník, zedník a vím já, co ještě, nu a já jsem vodník, a pořádný vodník topí lidi. A protože jsem byl vždy poctivý ve svém zaměstnání, povídám: tlouštíčku, marný svět, musíš pod vodu. A tu on začal ještě více prosit, naříkat a škemrat, až mi srdce usedalo, tak mne ještě nikdo na světě neprosil. Říkal, že si poručil doma udělat na večeři škubánky s mákem, ty on hrozně rád, že mu nemám kazit večeři, že už se mu sbíhají sliny po celý den, za škubánky s mákem by dal nevím co, a jestli ho pustím, přinese mi příštího dne ochutnat. A ty škubánky s mákem mu zachránily život.“

,,A přinesl ti je?“ zeptal se měsíc na nebi a smál se celou tváří.

„Přinesl,“ řekl vodník, ,,a moc jsem si na nich pochutnal. A když ten tlouštík odcházel, říkal, že se jmenuje Jurajda, pan Jurajda, a že když budu někdy něco potřebovat, mám ho ve městě navštívit. Nu a od těch dob, už jsou tomu tři roky, možná i čtyři nebo pět, nevím ani přesně, protože ten čas tak utíká, nemohu nikoho utopit, každého je mi líto, protože si říkám, zdali také nemá náhodou koupený lístek na večer do biografu, nebo zdali nemusí jít ráno do kanceláře, a kdyby tam nepřišel, že by se na něho do smrti zlobili a škaredili, anebo zdali si také neporučil doma na večeři škubánky s mákem, které jsou převelice dobré, které mi tenkráte tak zachutnaly a kterých bych chtěl v životě ještě jednou okusit.“

Když to vodník Vodomil Zelenka dovyprávěl měsíci, který se na nebi smál celou tváří, bylo chvíli na řece ticho, jenom žáby kuňkaly a kapičky z vodníkova zeleného fráčku smutně ťukaly na řeku.

„A protože je mi líto topit lidi,“ řekl potom ještě Zelenka, ,,nejsem ani pořádný vodník, odstěhuji se odtud a půjdu do města za panem Jurajdou, půjdu tam zítra a nějak to už dopadne. Tak a teď půjdeme spat. Dobrou noc,“ řekl ještě vodník a skočil do řeky. Polekané žáby zapomněly na chvíli na svůj koncert, ztichly, bojácně vyboulily zvědavá očka, a měsíc s věčným úsměvem na tváři se schoval za veliký a černý mrak.

Pokračování pohádky příště…

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946