Jak pět prstů uteklo do světa

Bylo už hodně pozdě večer, když pan spisovatel Kalina šel spat. A tehdy, když zavřel unavené oči a pohroužil se, jak se říká, do hlubokého spánku, stala se ta podivná věc. Pět prstů jeho pravé ruky, kde se vzaly, tu se vzaly, hup! uvelebily se na pokrývce, pod kterou spokojeně oddychoval pan spisovatel.

„Přátelé,“ začal hned Palec svoji řeč, „konečně nadešla chvíle, kdy jsme úplně rozhodnuti. Utečeme. Co dovede spisovatel Kalina, dovedeme také.“

„Výborně,“ ozvaly se nadšeně čtyři ostatní prsty, Ukazováček, Prostředník, Prsteník a Malíček. „Budeme psát pohádky pro děti jako on. To přece není umění. Co on jich s námi jenom napsal, to vám nemusím ani povídat. Jisto je, že nebýt nás, nikdy by pan spisovatel nemohl psát takové pěkné, takové krásné pohádky. Píšeme je vlastně my. Jen ať zkusí psát bez nás! — A řekněte, co z toho máme? Nic, stokrát nic! Proč pan spisovatel neřekne nebo nenapíše dětem, že všechny ty pohádky, které ony čtou, a které se jim tak líbí, píšeme vlastně my? Proč to neřekne? Utečeme!“

„To mě už nebude otloukat o dveře,“ řekl Ukazováček. „Když někam vstupuje, klepe, div mi hlavu nerozbije.“

„A mě,“ řekl Prostředník, „mě už nebude kousat. Ten jeho protivný zvyk, když píše a neví najednou kudy kam, hned si mě dá do úst a kouše. To si nedovede nikdo ani představit, jak to bolí.“ ,,A mě zase,“ zaradoval se Prsteník, „mě už nebude svírat ten ošklivý prsten, který musím nosit stále kolem sebe. Ani dýchat pořádně nemohu. Tloustnu, a to je vám hrozné, jak mě ten prsten tlačí.“ Jen to Prsteník dořekl, sundal prsten a hodil jej na zem na koberec.

„Já,“ řekl poslední, Malíček, „já si nemohu na nic naříkat, ale půjdu s vámi. Přátelé mají vždy táhnout za jeden provaz,“

A když si to prsty všechno tak řekly, opatrně skočily s postele na stůl, se stolu na otevřené okno a s okna pěkně, hup! do zahrady, do hebké trávy. A to už je

nebylo vidět, protože je schovala černá noc.

Když se ráno pan spisovatel probudil, zůstal všecek zkoprnělý. Chtěl si prsty vjet do svých hustých uměleckých vlasů a hrůzou ztrnul. Na jeho pravé ruce, tam, kde ještě včera měl pět prstů, tam bylo nyní prázdné místo. Vyskočil z postele, vyděšeně se díval na svoji ubohou ruku, mžikal očima, jako by se chtěl přesvědčit, zdali to všechno není jenom škaredý sen. Ale ne, nebyl to sen, prsty byly pryč.

„Kde jsou mé prsty?“ zvolal zoufale pan spisovatel a chodil rozčileně pokojem. „Kdo mi ukradl prsty, kdo je ten zloděj, kdo?“

Teď už se pan spisovatel nerozmýšlel. Oblékl se (šlo mu to hrozně pomalu), vyběhl ven, skočil do tramvaje a přímo na policii.

„Pane inspektore,“ spustil hned pan spisovatel, „jdu vám hlásit ztrátu pěti prstů. Musíte mi je najít!“

Pan policejní inspektor vyjeveně vykulil oči, v rozpacích se tahal za bradku, a když si odkašlal, řekl:

„Jo, milý pane, to je zlá věc. Ono se řekne, hledat prsty, ale to je hrozně těžké. Na hledání prstů my nejsme vycvičeni. Lupiče, vrahy, zloděje, žháře, a jak seta cháska jmenuje, víte, ty vám najdeme jedna dvě, ty jsme se učili hledat, ale prsty? To je těžké, to je skoro nemožné, to jsme tady ještě neměli. Víte,“ pokračoval dále pan policejní inspektor, „kdybyste byl lupič, zloděj, žhář nebo podvodník, to bychom tady měli otisky vašich prstů a mohli bychom už jít po stopě. Ale tak? Vy jste spisovatel a od těch otisky prstů nevedeme.“

„Ach,“ vzdychl si pan spisovatel, „co mám však dělat? Bez prstů co mohu dělat? V neděli budou děti čekat na pohádku, dnes už máme čtvrtek, už je nejvyšší čas začít.“

„Pane,“ radil pan policejní inspektor, „to je snadné. Podívejte se, ať vám někdo napíše pohádku na stroji. Vy ji jenom diktujte!“

„To by šlo,“ zaradoval se pan spisovatel a hned si vzpomněl na jednu známou slečnu Marii, která má psací stroj a která dovede také na něm psát.

„My zavedeme zatím pátrání po vašich prstech,“ pravil pan policejní inspektor spisovateli Kalinovi na odchodnou. Pan spisovatel souhlasil, rozloučil se podáním své levé ruky, a když byl za dveřmi, rychle se podíval, zda je ruka v pořádku, zdali má posledních svých pět prstů ještě pohromadě.

„Tak,“ řekl jednoho dne Palec svým čtyřem kamarádům, „teď napíšeme dětem pohádku.“ A všech pět prstů si sedlo, daly hlavy dohromady a přemýšlely. O čem by to měla být pohádka?

„Já už mám nápad,“ zajásal po chvíli Palec, „já bych už pohádku měl. Budu vám ji teď vyprávět, poslouchejte; kdo chce, může si k ní něco vymýšlet.“ A Palec vypravoval o holčičce s červenou radiovkou na hlavě, o nemocné babičce, kterou holčička šla jednoho dne navštívit.

„To je moc pěkná pohádka,“ povídá najednou Ukazováček, „ta se bude dětem jistě moc líbit. Nechte mě, teď budu zase vypravovat já.“ A Ukazováček pokračoval. Vyprávěl, jak holčička s červenou radiovkou na hlavě potkala v tmavém lese vlka, jak se polekala, ale jak se potom s vlkem dala do řeči.

„To se bude dětem jistě líbit,“ přerušil vyprávění Prostředník a pokračoval teď zase on. Vyprávěl o holčičce s červenou radiovkou, jak konečně přišla k nemocné babičce a jak rozbalila sladkosti, které babičce nesla.

„Já vím,“ povídá teď Prsteník, „to nebyla babička, to byl vlk, který holčičku s červenou radiovkou v lese předběhl, běžel k nemocné babičce, snědl ji a sám si lehl v čepici a v brejlích do postele. To je přece krásná pohádka, ta se musí líbit. A teď můžeme třeba ještě napsat, že se holčička s červenou radiovkou podivila, když uviděla babičku. A hned, že se jí ptala, jakže to vypadá, proč má tak velké uši a proč má tak velké oči, proč má tak ohromná ústa a dlouhé ruce, a teď že, jak to holčička dořekla, vlk si holčičku přitáhl k sobě a ham! snědl ji.“

„Oh je,“ povídá teď Malíček, „to my nemůžeme přece dětem napsat, to už dávno znají. To, co jste tady vyprávěly, to je přece pohádka o Červené Karkulce. To by se nám děti vysmály.“

„Proč by se nám smály?“ Zeptal se zamračeně Palec. „To nebyla pohádka o Červené Karkulce, ale o holčičce s červenou radiovkou na hlavě.“

„To se rozumí,“ povídá hned Ukazováček, „naše holčička má přece červenou radiovku. Co ty víš!“

„No, jak chcete,“ poté Malíček, „jak myslíte, ale bude to jistě ostuda, jestli nám tu pohádku otisknou v novinách. To už je přece známá pohádka, ta už byla dávno napsána.“

„To nevadí,“ řekl teď Prsteník, „tu pohádku napíšeme teď my, proto to bude naše pohádka.“

„Dobře,“ souhlasil Malíček, „mohli bychom přece jen zkusit napsat něco jiného.Nějakou novou pohádku, kterou děti dosud neznají.“

„Zkusme,“ rozhodly se prsty a daly se do přemýšlení. Nic je však nechtělo napadnout.

Povzdechl si Prsteník: „To jsem si nikdy nemyslil, že napsat pohádku je takové umění, taková těžká práce.“

„Ba,“ souhlasily ostatní, a věděly už, že si nedovedou vymyslit novou pohádku, takovou, která ještě nebyla nikde otisknuta. A tak se už dlouho nerozmýšlely a napsaly pohádku o holčičce s červenou radiovkou na hlavě. Poslaly ji do novin a čekaly netrpělivě, kdy se pohádka objeví v novinách. Ale kdepak! Čekaly marně, čekaly několik dní, když jim z novin pohádku jednoho dne vrátili. Nehodila se k otištění. Místo ní našly prsty v novinách pohádku od spisovatele Kaliny. Prsty byly zklamány, udiveny.

„Jak jenom ten Kalina,“ říkaly si prsty a vrtěly hlavami, „jak jenom mohl bez nás napsat pohádku? To je hotový zázrak.“ Nevěděly, že pan spisovatel diktoval pohádku slečně Marii a ta že ji psala na stroji.

„Co teď?“ Ptaly se prsty samy sebe, „co teď budeme dělat?“

„Já říkám, abychom se vrátily,“ navrhl Malíček.

„Spisovatel Kalina se nám vysměje,“ namítl Palec.

„Já myslím,“ ozval sej Prsteník, „že se nám nebude smát. Vždyť může být rád, že se chceme k němu vrátit. Bude mít zase všechny prsty, a to on nám ještě poděkuje.“

„To je pravda,“ souhlasil Palec. „Vrátíme se tedy.“ Tak se prsty rozhodly a tak také vykonaly.

„To jsou k nám hosté,“ zaradoval se pan spisovatel Kalina, když do jeho pokoje vstoupilo všech pět jeho nespokojeny, že děti o nich nic nevědí, jak se pokusily napsat pohádku, kterou jim však pan redaktor vrátil.

„To je mi pěkné nadělení, darebáci,“ usmíval se spisovatel Kalina, „to mne ani v duchu nenapadlo. Pojďte lotříci, ať už vás vidím na ruce. A pomalu, žádné strkání a každý na své místo. No, prosím, Malíček si to už spletl s Palcem. Jak já bych to vypadal? Dobře, teď je už všechno v pořádku a poslouchejte, co vám řeknu.“

A pan spisovatel měl k prstům kázáníčko a prsty poslouchaly. Dověděly se, jak pan spisovatel hledal prsty na policii, jak byl všecek zoufalý, když nebylo po prstech ani stopy, slyšely o slečně Marii, která psala, co pan spisovatel diktoval. Slyšely dále, že prsty ještě prstů, nesmělých a zahanbených. „Pěkně vás vítám. Kde vás čerti honili?“

A prsty teď musily povídat o svém útěku, jak byly nestačí na psaní pohádek, že k tomu musí být lidská hlava, a to ještě ne každá, ve které se pohádka musí napřed zrodit, aby se odtud teprve poslala na svět, do novin.

„No jo,“ namítl Palec, když se zdálo, že pan spisovatel svou řeč skončil, „to je pravda, ale ne úplná. Viděl jste sám, pane spisovateli, že bez nás prstů jste jistě nic nenapsal.“

„Místo mne,“ odpověděl spisovatel Kalina, „psala slečna Marie, ale já jsem diktoval ...“

„Vidíte,“ přerušil pana spisovatele Palec, „říkáte, že psala slečna Marie. Kdyby neměla prstů, nemohla by vám ani ona psát pohádky. Tady je vidět, že my prsty jsme také ještě na něco.“

„Máte pravdu,“ přisvědčil spisovatel Kalina, „to už je tak, myslím, na světě zařízeno, že jeden bez pomoci druhého nemůže ani být.“

„Výborně,“ zajásaly prsty, že se jim podařilo pana spisovatele přesvědčit o své důležitosti, „taková řeč se nám líbí. To my už s vámi zůstaneme a zase můžete námi psát pro děti pohádky, zase bude všechno při starém.“

„To bude,“ souhlasil pan spisovatel a potom dodal: „A hned se dáme do práce. Napíšeme novou pohádku: O pěti prstech, jak utekly do světa.“

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946