Pohádka o neděli

Časně ráno se Neděle probudila, protřela si oči a hup s postýlky! Udělala několik dechových cvičení - ráz, dva, tři - tvářičky si omyla studenou vodou a celá zarůžovělá začala se oblékat. Dnes byl takový krásný den, takový, jaký již dávno nebyl. Venku ptáci zpívali, ale zcela jinak, než zpívají ve všední dny. Zpívali svátečně a jejich zpěv vypadal, jako by se předstihovali, jako by závodili, kdo z nich bude zpívat nejpěkněji a nejsvátečněji. A nevyhrál ten závod nikdo, protože všichni zpívali stejně pěkně, vesele, čistě, dovedně a svátečně.

I Neděle zpívala. A přezpívala těch písniček, ó jé! Zpívala „Když jsem plela len“, potom „Kočka leze dírou, pes oknem“, pak „Na tom pražském mostě“ a mnoho, mnoho jiných, které vy, děti, ani neznáte, protože jste je ještě neslyšely a protože ty písničky nejsou v žádném zpěvníku. A to už měla Neděle přezpívaných písniček celou kupu a ještě fůru, když byla konečně s oblékáním hotova. To víte, že děvčátku vždy hrozně dlouho trvá, než se nastrojí, a to se ještě neobléká a nestrojí samo, jako tady Neděle, ale pomáhá mu maminka.

A vypadala Neděle nádherně! Takové děvčátko jistě nikdo na světě neviděl, tak byla krásná, jako ze škatulky. A to už něco znamená, když se o někom může říci, že je jako ze škatulky. Právě tak vypadala Neděle.

Měla růžové šatičky s krátkými rukávy, u krku mašli, a ta mašle byla tak bílá, že ji nebylo ani vidět. Do ruky si Neděle vzala kytičku konvalinek, a teď už mohla jít na procházku. Vykračovala si vážně jako velká slečna, lidé se za ní otáčeli, protože se jim to děvčátko líbílo, a kdo koho potkal, říkal: „To je krásná Neděle, taková už dávno nebyla. To bude dnes nádherný výlet, honem pospíchejme, ať nám neujede vlak!“

Zatím Neděle šla a šla, už byla daleko za městem, a když tak pořád šla, najednou uviděla, že je v lese.

To by nic ještě nebylo, copak o to, to není nic zvláštního, ale najednou vidí Neděle před sebou spuštěný žebřík, který sahá hodně vysoko, výše než může sahat žebřík hasičský, kdepak, co to říkáme, hasičský žebřík, ten by byl proti tomu tady jako sirka, jako párátko vedle stromu, co stává o vánocích na náměstí. Takový to tedy byl žebřík, vyšší než pětadvacet domů čtyřposchoďových a na nich pětapadesát tříposchoďových a sto třicet dvouposchoďových a ještě k tomu osmadvacet domů jednoposchoďových s přízemím dohromady. A to by bylo ještě málo, protože ten žebřík, co se zde najednou před Nedělí objevil, sahal až do nebe, po něm se mohlo vyšplhat až Pánubohu do oken, a to už je přece nějaká výška! Bože, kdyby s takové Výšky spadlo malé mrně po narození, než by dopadlo sem na zem, byl by z mrněte bělovlasý stařeček s vousy až po paty a možná ještě delšími. Tak dlouho by padal.

A tak vysoký žebřík tady stál před Nedělí a Neděle jenom čekala, co se teď stane. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, se žebříku seskakuje klouček, ale nebyl to nějaký obyčejný kluk, to ne! Nejmenoval se ani Franta ani Pepek, ani Mírek, ani Fanouš, ale Neděle věděla, co je to za zlatovlasého kluka. Byl krásný od hlavy až k patě, tak pěkný, jak jen klouček může být. Ale nejkrásnější na něm byly zlaté vlásky, tak zlaté, že až oči přecházely z té zlaté krásy. Takové vlásky hebké, pěkné, načesané, kudrnaté a vím já, jaké ještě máte vlásky, které vám maminka hladívá nebo češe, až to někdy tahá a kudlí, i když maminka dává pozor. A ten kluk se zlatými vlásky povídá: „Dobrý den, Neděle! Bože, ty jsi vymydlená!“

Neděle se vzpamatovala z velkého překvapení. — „Dobrý den, Sluníčko,“ povídá Neděle Sluníčku, tomu zlatovlasému klukovi, co seskočil s vysokého žebříku, „dobrý den. Však ty jsi dnes také vyparáděný, to se musí nechat. Kam jdeš?“

„Na procházku,“ povídá Sluníčko, „trochu se projít v lesním chládku. Tam na nebi je to k upečení, to je k nevydržení, když mám na lidi pořád pražit, aby byli hodně opálení. My tam na nebi nemáme lesy jako vy tady dole, tam se mi po lesích stýská ...“ Potom Sluníčko dodalo: „To teď můžeme jít spolu, to se nám to teď ve dvou půjde!“

Neděle se Sluníčkem šli opravdu spolu, to jste měli vidět, jak to oběma slušelo. Drželi se za ruce, Neděle zpívala, přezpívala všechny písničky, co uměla, když najednou Sluníčko povídá: „Dej mi, Neděle, tu kytičku! Dej mi ji, já mám konvalinky hrozně rád.“

„Oh je,“ řekla Neděle, „to ne, to nejde. Co bych já potom měla? To by každý mohl přijít a - dej mi, dej mi! To nesmíš být takový zachtivavý. Takové zachtivavé kluky já nemám ráda. Místo abys mi přinesl sám kytičku, ještě budeš škemrat. No, ty jsi mi pěkný, to jsou mi pěkné způsoby!“

A už byl oheň na střeše, už tu byla hádka. Však víte samy, jak se kluk s holčičkou brzo pohádají. Kdepak, aby se ti dva snesli, to vám nemusím ani povídat, to samy víte.

Sluníčko se urazilo, zamračilo a povídá: „Oh, to já s tebou nemohu už jít na procházku, s takovým vrtošivým děvčetem nejsou řeči. Takové hubaté děvče nemohu ani vidět. Pro kytičku konvalinek tolik řeči. No ať, teď však už jdi sama, teď už s tebou nechci nic mít!“ A jen ta slova Sluníčko dořeklo, spustil se s nebe dlouhatánský žebřík, a než Neděle řekla tři, Sluníčka už nebylo vidět.

A také v té chvíli se setmělo, přihnal se studený vítr, na nebi se objevily černé, těžké mraky a zablýsklo se. To zablýsknutí vypadalo, jako by někdo škrtl velikánskou sirkou s hlavičkou jako meloun velikou. To si jistě svatý Petr zapaloval v nebi svoji dlouhou fajfku.

A nechtěla mu teď asi hořet ani pořádně táhnout, protože stále škrtal, až se lidé na zemi křižovali a říkali, že jsou to hrozitánské blesky, že za chvíli bude pršet a bude lít jako z konve.

Neděle byla ustrašená, bála se, protože v takovém černém lese, kde má za chvíli lít jako z konve, tam nebude člověk skákat radostí ani se smát na celé kolo. Bylo zde tma jako v pytli a vítr hvízdal a fičel, jako by se čerti ženili. Při takové čertovské svatbě i šidla padají. Tady však na štěstí nepadala šidla, ale kapky deště a každá kapka byla veliká a těžká, a když spadla taková kapka na zem, rozlila se v proud vody. Neděle byla ve chvíli promoklá do kůže, ba až na kost, voda jí čvachtala ve střevíčcích a třásla se zimou a strachem. Tady v lese se nemohla nikam schovat, protože v lese prší dvakrát, jednou s nebe, po druhé se stromů.

A tak Neděle utíkala, co jí nohy stačily. Když už ji moc a moc nohy bolely, vzala je na ramena a teprve potom se jí utíkalo lépe. A když byla z lesa venku, když byla mezi domy, to se už mohla schovat někam do domu, ale teď už jí to nebylo nic platné, protože najednou přestalo pršet.

Lidé chodili jako zmoklé slepice, hubovali na Neděli a říkali: „To byla dnes Neděle, no, sbohem! O takové Neděli raději nemluvit! Ráno vypadá, jako by neuměla do pěti napočítat, usmívá se nevinně, a tu máš!“

Neděle všechny ty řeči slyšela, proto se kradla domů opatrně jako kluk, když jde na cukr, jen aby ji nikdo neviděl. Doma se musela honem převléci do suchých šatů, vlézt do postýlky, pít horký čaj s citronem a potit se. To proto, že dostala rýmu a ta rýma byla taková, že když Neděle chtěla říci: ,,To je mně zima, to je mně zima!“ řekla místo toho: ,,To je bě ziba, to je bě ziba!“

Růžové šatičky se musely celý týden sušit na zahrádce, kam se Sluníčko smálo a hřálo, a to už je, děti, celá pohádka o Neděli. Teď už víte také, když v neděli prší, že se jistě Neděle zase pohádala se Sluníčkem.

Podle: Obr Dooblak strážníkem, napsal: Oldřich Syrovátka, kresby: Jaroslav Dvořáček, Brno 1946