Jak hledal Kašpárek prázdniny

To bylo křiku, spěchu a brebtání v divadélku, když oznámil pan principál, že je po prázdninách. Princezna se zlatou hvězdou na čele se vymlouvala, že málo plavala a že se jí usadily na bocích polštářky, král bručel na málo pohodlí, ježibaba na málo práce, když byly děti o prázdninách tak hodné, že si žádné z nich ani na zakázaný perník na chaloupku nepřišlo, a tak dále, a tak dále; kdekdo breptal, až po toho Honzu a Kašpárka. Honza láteřil na málo draků - no, a Kašpárek? Tomu v prvním okamžiku zůstala ústa dokořán, a teprve až se zmohl, vyrazil:

„Pane principále! Pane principále! To je mýlka! To není možné! Vždyť já ještě neoběhl všecky rybníky, stráně, lesy a louky, já ještě nezachytil všecky šprýmy a žerty - příhody a pohádky - pane principále, já musím najít a zpět přivést prázdniny!" Zkrátka Kašpárek si počínal jako smyslů zbavený, a pan principál se mohl uválet smíchem. Jen rameny hodil a myslil si:

„Tak si jdi, ty chytroušku, když už jsou prázdniny opravdu pryč!"

A Kašpárek šel. Ne - nešel, pádil, letěl, pelášil, až mu rolničky kus od těla odskakovaly. Zastavil se u prvního rybníka. Pane Bože, kde jsou ti ježatí kluci a vytáhlé holčičky, jimiž se rybník jen hemžil? Kam se všichni poděli?

Vystrčil vousy starý rak: „Jsou pryč, je přece po prázdninách!"

Hú! Kašpárek se otřásl a už ho nebylo. Už byl u druhého rybníka. A tam zrovna tak. A u třetího a u desátého a padesátého totéž. - Tak hajdy od rybníků k lesům! To si dal! Jako by je někdo vymetl. Nikdo v nich. Leda ušáci a veveřice.

„Kam utekly děti?" piští Kašpárek.

„Inu, s prázdninami!" volá ušák a raz dva přes příkop, byl ten tam.

Z lesů pádil Kašpárek do polí, přes meze a příkopy do strání, ale všude stejně. Nikde ani jednoho ježatého kluka a nikde ani jedné vytáhlé holčičky. A vůbec nikoho, jen ještě trochu toho ptačího cvrlikání a sluníčka.

„I to aby do toho rarach sám!" cupl si zvysoka Kašpárek. „Však já ty zatrachtilé prázdniny chytím." Zavřel oči, zatočil se třikrát dokola a vykročil levou nohou. Dal se, kudy ho nohy nesly a oči vedly, až přišel k vysoké skále. „Aha, v té se jistě prázdniny skryly," mrkl očkem, ale vtom se mu šustla kolem nohou zelená ještěřice.

„Kdepak prázdniny, Kašpárku! Těch nenajdeš. To až mocný Čas své kolo otočí, vrátí se zas do našich krajů." Div, že smělou ještěřici Kašpárek čepičkou nezasáhl, jak se po ní ohnal.

A raději honem pelášil dál.

Přišel k obrovskému jezeru. Ne - moře to bylo - moře, a Kašpárek si řekl: „Jistě se zde na dně prázdniny ukryly," ale kde se vzala tu se vzala - vystrčí z hlubiny hlavu velryba a volá:

„Kdepak prázdniny, Kašpárku! To až zase rudý Červenec nastoupí vládu, vrátí se prázdniny k dětem."

„Brrrr, ošklivá velrybo," skřípal zuby rozhněvaný Kašpárek, a ten tam pelášil dále.

A do třetice přišel na' své bludné cestě za prázdninami k široké, široširé louce, kde se uprostřed v jezírku koupalo sluníčko. „Už je mám!" výskl si Kašpárek. „Sluníčko si prázdniny jistě zajalo."

„Snad máš pravdu, Kašpárku," usmálo se Slunce, „snad máš pravdu. I já se pomalu s vámi loučím, ale zas přijdu, a přinesu pak i s létem zpět milované prázdniny. S Bohem, Kašpárku, vyřiď to dětem!"

Kašpárek si stáhl čepičku až na uši, svěsil nosík a vrátil se zpátky k panu principálovi.

„Inu, nic naplat!" řekl principál. „Na děti čeká práce, a tak, Kašpárku, rychle do zkoušky, abys je obveselil."

Cin a cin a činky - linky,

do městečka, do dědinky

pádím, běžím s pozváním,

rolničkami vyzváním:

Přijďte za mnou Olgo, Věrko,

na loutkové divadélko!

Přijďte všichni děťáci,

pobavím vás po práci!

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943