Pomsta skřítka Houbaříka

Vláďa chodil rád na houby. Měl na ně štěstí, našel vždycky plný košík, a rád je i jedl. Obzvláště smažené s vajíčkem.

A tak na ně chodil den co den. Neměl do lesa daleko a maminka ho i samotného pustila. Věděla, že hned za rohem potká Mirka ze školy a tetiččinu Vlastu, tak jaképak o kluka strachy? A pak - háj, do něhož děti chodily, nebyl veliký a pole se táhla až k chalupám. Ale co v něm bylo hříbků! Pravých i nepravých. Vláda všecky pravé dobře znal, od sladké holubinky až po sametového černohlávka, takže je doma nemuseli po něm ani přebírat.

„Mám už svá hnízda! Hezky si je vždycky přikryji načechraným listím nebo jehličím, a nikdo mi na ně nepřijde," poskakoval si, když si maminka pochvalovala, jakého má klučinu-houbaře.

V lese Vláďa nikdy nehulákal, nehonil se s křikem za motýli nebo veverkami, viděl-li malého zajíčka, hezky opatrně jej obešel - a nepotřebným houbám dal pokoj.

„Jsi jedovatá, tak si buď," říkával, a šel dál. Když přišel na hnízdo hub, přiklekl si k nim na obě kolena, přátelsky každý klobouček pohladil, a pak teprve šup s ním do košíčku! Za to ho měli skřítci Houbaříčci rádi, a i sám jejich král Kadimourek mu přál.

Pojednou však, jako když utne. Po dobráckém Vláďovi ani památky. Stal se z něho opravdový lesní dravec! Přihnal se teď vždycky do lesa jako divous, šplhal po stromech, pátral po hnízdech a zaječích pelíšcích, a o květinách a jedovatých houbách ani nemluvím. Sekal po nich, až široko daleko odštěpky odletovaly, a kterou nezasáhl, rozkopal nemilosrdně na místě. Mirek i Vlasta se tomu zprvu smáli, ale potom se Mirek zarazil:

„Proč jich nenecháš na pokoji?" ptal se a zle se na Vláďu zamračil.

„Copak jsem malý kluk? Mohu si dělat, co chci," kasal se Vláďa a počínal si ještě divočeji. Veveruše se před ním třásly a staří ušáci honem, honem sháněli mladé, když Vláďu zahlédli. - Tak den co den. - Ani u svých hub si nepočínal přátelsky. Už nehladil zahnědlé kloboučky, jen je tvrdě vy dloubl z mechu a šup s nimi do košíku! Skřítci Houbaříčci to viděli a řekli si: „Co to jen do toho Vládě vlezlo?" A oznámili to králi. Král Kadimourek si pohladil stříbrný vousek a zamyslil se.

„Ode dneška najde všecka svá místa prázdná. Tak zní můj rozkaz," řekl - a měl smutné oči.

Stalo se, jak král skřítků Houbaříčků poručil. Vláďa se pojednou vracíval domů s prázdnem. Maminka nad tím kroutila hlavou a Vláďa nechápavě přešlapoval s nohy na nohu. Ale nic nevymyslil, nic nepomohlo. Hříbky mu vždy před nosem jako by do země naskákaly.

A tak si jednou zašel do háje i odpoledne. „Nikdo tam nepůjde, jistě něco najdu," utěšoval se, ale ať odpoledne nebo ráno, vždy stejně. Nic. Už byl z toho všecek nesvůj, svezl se malátně do mechu a než se slunce ztratilo za kopcem, usnul. Totiž, kdož ví, spal-li, ale hlava mu pojednou klesla kupředu a oči se mu zavřely. Zatím se úplně setmělo, les ztichl, jen malý palouček před ním oživl.

Kde se vzali tu se vzali, přihopkovali se všech stran malilincí šotci a „Sušušu-šušušu, tiše! To je ten hoch, co nám teď tak řádí mezi houbami." Král Kadimourek si beze slova vylezl Vláďovi na kabát, a to zrovna tam, kde se tichounce ozývalo „ťuk, ťuk, šuk". A pravil smutným hlasem:

„Kdyby ten hošík věděl, jak špatné je, co dělá, jistě by se polepšil. Vždyť člověk potřebuje nasytit nejen žaludek, ale i oči, duši a srdce potěšit. - Naše jedovaté houby nikomu nezavazejí, a jsou přece tak krásné, jsou ozdobou lesů. Řekněme třeba naše citrónové muchomůrky. Vyhlížejí ve svých puntičkovaných citrónově nažloutlých kloboučcích a se štíhlou nožkou jako tanečnice z pohádky. A přijde takový nerozumný houbař a rozbije tu krásu jedním mávnutím hole nebo tvrdé podrážky. Kdyby věděl, že, cokoli Bůh stvořil, dal lidem, ne-li k užitku, tedy aspoň pro potěšení, styděl by se. Příroda je pro všechny, nikdo nemá práva ji ničit! Tak je to, hochu! Tak!"

Král Houbařů domluvil. Vláďa vyskočil a otevřel oči. Chvíli bezradně postál, zajikl se pátravě, ale nesměle se rozhlédl.

Palouček však mlčel - as ním už i celý les.

Vláďa teď nevěděl, co počít. Styděl se. Přešlápl zkroušeně s nohy na nohu, a potom uháněl s tlukoucím srdcem k domovu.

Na druhý den přinesl opět plný uzlík ...

A tak bylo zas den co den. Proč, věděl jen on sáni a s ním všichni skřítkové Houbaříčci.

Byli zase všichni spokojeni. Celý les i zářivé letní sluníčko.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943