Pohádky z moře

Šťastná a zářivá houpala se kapka Perlička v náručí své dobré mateře na dně mořském. Obklopena zástupem nesčetných stříbropěnných družek, nepocítila nikdy touhu dostat se nahoru. Laškovala s korály, s mořskými sasankami a bůhvíjakými živočichy, s malými, droboučkými i velkými chobotnicemi a sepiemi, ba i s rejnoky, jesetery a vší tou žravou mořskou havětí, která si sem tam zajela ke dnu pro odpočinek, a byla spokojena. I matička moře byla spokojena. Uspávala svou dcerku den co den vodními pohádkami, až jednou se ve svém vypravování zmínila o lidech. - A to byl konec Perliččina klidu.

„Ráda bych se podívala nahoru, matičko," řekla Perlička a matička moře jí nebránila.

„Tak si jdi, dcerunko," řekla. „Učinily tak už mnohé a mnohé tvé sestřičky. Jen si jdi- a Bůh ti požehnej! Však se zas vrátíš."

Tak řekla matička moře, vydýchla zhluboka, vydýchla po druhé a po třetí, až se kapce Perličce zatočila hlava. Cítila, jak se houpe sem a tam a tam a sem, zprava doleva a zase zpátky, a potom nahoru a ještě výš a výš a nikdy nazpět dolů ...

A matička dýchala, až se jí hrud široce dmula a vyzdvihovala svou malou dcerušku čím dál výš, jako by ji chtěla obětovat slunci. Zpozorovalo to zlaté sluníčko a poslalo jí naproti zářivý paprsek Letku, který pronikl do široké mořské náruče, stiskl Perličku v horkém objetí a pomohl jí k světlu ...

A než se nadálá a než si vydýchla, letěl s ní závratnou rychlostí vzhůru k slunci.

„Ach," vydýchla vodní kapka vzrušeně, „kde to jsem?"

„Tam, kde sis přála, Perličko," usmálo se slunce:

„U mne nad lidskou zemí."

„Ó ...," podivila se Perlička a jen tak mimovolně se na sebe podívala. Jaká se s ní stala změna. Místo vodního pláštíku byla zahalena měkkým hávem z vodní páry a byla tak lehká, tak lehoučká, jako dech. A když pohlédla dolů, div že se udržela, jak jí v očích přeskočily mžitky. Viděla města, hory a vesnice, širá pole, lučiny a sady - a tamhle moře, moře - svou kolébku, svou máti! Chtěla se jí alespoň poklonit, ale jak se tak nahnula, uchopila se jí jedna z kamarádek, které se tu už volně vznášely ve vesmíru, po první druhá, pak třetí - desátá - stá, až se octla milá Perlička uprostřed širokého zástupu, velikého šedivého mračna. Chtěla se ohlédnouti k slunci, ale nenašla je, rozplynulo se kdesi za šedivou kupou a tak nevědomá kapka Perlička trnula, co s ní bude dál. Nečekala dlouho. Kde se vzal tu se vzal, zatočil se kolem mračna vítr, nadul tváře - a cože mu tady kdosi takovou překážku postavil do cesty? Foukal a foukal, až se veliká kupa vodních par zakolísala v bocích - a ššš . .., než se Perlička nadálá, padala a padala do závratné, nedohledné hloubky.

Plesk! S hlasitým plácnutím dopadla na bílý milník u cesty. Ale ani si neodpočinula, sklouzla po hladkém kameni dolů k zemi. A zvlhlá země přímo hltala a táhla ve svůj klín děti matičky moře - a tak se dostala vodní kapka po své vzdušné cestě do podzemí...

Hmatala sem a tam, nelíbilo se jí v nečekané tmě, a chtěla co nejdříve odtud. A jak se tak namáhala a snažila se vymanit z těsného objetí země, prodírala se čím dál víc kupředu, až potkala jinou vodní kapku, která se zrovna jako ona dostala v podobě deště do země. Chopila se jí, chopila se druhé, třetí - a hned jí bylo veseleji. A pojednou- - co to? Zmizela tma a nastoupilo světlo. To jak se Perlička v tenkém vodním pramenu dostala pod skalou u lesa ze země ... A pramének zur - zur - zur, zurčel si vesele po hladkých oblázcích, přeskakoval a uhýbal hned doprava a hned zase doleva - až: „máúctička! poklonička!" potkal cestou v polích jiný pramének, a dole v údolí zase jiný. Všecky si padly do náruče, a všecky se spojily v silnější proud - v řeku. A řeka dále, jakoby nic, jako by se to samo sebou rozumělo, uháněla kupředu a kupředu, sem a tam přijala novou říčku a řeku, až zmohutněla ve veletok... Perlička byla jako u vidění... Plula a šuměla, převalovala se s boku na bok, a podivovala se všemu, co viděla a slyšela - až najednou žbluňk a - ó!

„Matičko moře, bud pozdravena!"

Moře stisklo svou toulavou dcerunku a celovalo ji a houpalo na svých měkkých loktech tak dlouho, než se jí opět zachtělo - toulavé vodní kapce - vzhůru k lidem, k slunci a k vysokým, nebetyčným oblakům.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943