pohádky pro všechny generace

Dobrodružství hrdličky Cukrů

17. 7. 2010 11:00
Rubrika: Léto | Štítky: hrdlicky , Léto , pohádka , pohadky

Kdekdo ji znal. Celý panský les. A každý ji měl rád. Něžnou, roztomilou hrdličku Cukrů.

Byla z hnízda na Křivém smrku, a sotva se vymanila z přísného mámina dohledu, byl jí domovem celý les.

Jednoho parného letního odpoledne se odvážila až k polím. Slyšela totiž často ještě v hnízdě, že je v polích více slunce a bůhvíjakého plevele nadbytek, a ten že rolníku dělá leda jen samé škody. A tak se naň vypravila. Sama. Bývala obyčejně nejraději sama. Uhladila si rovným, štíhlým zobákem svůj rezavě hnědošedý, skvrnitý kabátek, porovnala černé stužky na hrdélku - zvláště na stříbrném lemování si dala záležet - a mihla se širokými větvemi jako šipka. Byla mistrem v letu, v tom se jí, věru, v panském lese málokdo vyrovnal.

Sluníčko ji opravdu uvítalo v plné záři a i pšeničné pole se radostí zachvělo nad její návštěvou. Hrdlička Cukrů se ukláněla na všecky strany a všem děkovala za pozdravy líbezným „cukrů". Slyšeli to všichni: zlatá pšenka i sluníčko, a ještě i ušák Skok s paničkou a s dětmi, skřivánek Žluté pírko, ale i jestřáb Bystré oko. Seděl v koruně vysokého modřínu na pokraji lesa a číhal. Než se hrdlička Cukrů nadálá, zakroužil nad ní a jen svým štíhlým letkám měla co děkovat, že se mu neoctla ve spárech. Trhla sebou vpravo a vlevo, stočila se v ostrou zatáčku a vpadla jako vystřelený lip do skupiny olší nad horským potokem. Byla tak spletitá a hustá, že by jí kamének neproletěl, ale hrdlička Cukrů švihala křídly tak mistrně, že se brzy ztratila svému dravému pronásledovateli z dohledu. V úzkosti se smekla do štěrbiny vykotlané vrby. Cítila srdečko až v hrdélku. Vzpomněla si na svou starostlivou mámu, jak ji vždy ještě v hnízdě varovala před jestřábím nebezpečím. A teď, tu máš! Taktak, že z něho vyvázla.

„Cukrů . .. cukrů ... cu ..." nedopěla chvalozpěv díků. Čísi teplá, široká dlaň sevřela jí zezadu hruď. Ani hlavičku neotočila, jen oči se jí zastřely mlhou a srdečko jako by ustalo. Zachvěla se lekem i stará vrba matička, když se od ní náhle odlepil osmahlý hajných Frantík a pelášil s planoucími tvářemi dolů k hájence. Chytal v po- t toku raky, a o mladé hrdličce dávno snil. Teď ji měl! Čisťoučkou, něžnou a líbeznou jako sluneční svit... Dal si ji do klece a hned sháněl namočený chléb a zrní, rychle i pro kapsu šišek do lesa odskočil, jen aby se hrdličce nestýskalo. Ale nepochodil. Hrdlička Cukrů přivírala žalem očka a tiskla se čím dál víc do koutka k pozlaceným drátkům. Ani se na Frantíka nepodívala: až když uslyšela za sebou ztišený cvikot, ohlédla se. Za ní v kulaté zelené kleci hopsal s bidélka na bidélko čiperný stehlík. Hopsal si a významně házel po své nové sousedce očima, jako by jí chtěl něco říci. A bylo to jistě smutné, protože hrdlička ještě jen více semkla víčka i zobáček. Zdálo se jí v tu chvíli, že přestalo svítit sluníčko, a že se nad zemi spustil Černý mrak ...

Tak bylo první i druhý den. Sotva se vody napila a sotva spolkla dvě, tři zrníčka. Víc nic.

Frantík už nad ní kroutil hlavou. Nebyl zlý, naopak, měl rád přírodu i zvířátka a chtěl je proto míti co nejblíže u sebe. Nejraději by si všecko živé z lesa odnesl domů.

„To bude Jarek udiven, až mu ji ukáži!" těšil se, a byl těžce zklamán, když mu Jarek, který k nim zrovna přijel na prázdniny, skoro hned po uvítání řekl:

„Máš ji rád, viď? Tak ji pusť!"

Div se naň Frantík neobořil, když to uslyšel, ale na konec po Jarkově vysvětlení pochopil - a otevřel dvířka u klece.

Co vám mám dále povídat, děti? To byste samy musely vidět: jak sebou hrdlička trhla, jak jí nožky ujely vpřed a potom se stáhly až křečovitě zpátky a jak se celé tělíčko schoulilo v jedinou hromádku nehybného peří. V mžiku se však znovu vzepjalo - a očka, ta do hnědá žlutá s namodrale červeným kroužkem, se široce otevřela. Nejistě a udiveně... A než mohl Frantík promluvit, uvolnilo se jí z hrdélka první jásavé „cukrů", a už jí nebylo vidět.

Frantík stál jako u vytržení. Jenom se na Jarku dlouze podíval a vzápětí otevřel i druhou klec.

Po malé chvíli se rozezvučel panský les jásavou hymnou díků, v níž velebil dobré Frantíkovo srdce a vítal své ztracené děti.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943

Zobrazeno 928×

Komentáře

vojtec

jůů cukrůůů

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková