O sojčím pírku

Byla dívčina jako šípkový květ. Emilka jí říkali. V létě pásla cizí husy a v zimě vyhazovala leckde u sousedů kozí hnůj anebo sbírala po lese roští. Jednou, to už bylo jaro, a kůlna svítila po tuhé zimě prázdnotou, musela zase Emilka do hory na dříví. Bosé nožky si srdnatě razily cestu ostrými kaménky a tvrdá dlaň hladově tiskla suchou kůrčičku od snídaně. Sotva si však dívenka ulomila první sousto, ozval se jí nad hlavou zoufalý skřek. Vzhlédla. A vidí, jak velký orel unáší v drápech krásnou mladou sojku. Dívčina nelenila, uchopila hroudu a namířila, aby orla zahnala. A měla štěstí. Orel pustil kořist a ztratil se kdesi nad lesem. Sojka se snesla k Emilčiným nohám. Měla poraněné křídlo a těžce dýchala. Emilka jí omyla ránu vodou z nedaleké studánky a i do zobáčku jí vody nakapala. Radostně se usmála, když zraněné ptáče otevřelo oči. Hladila je po hlavičce a nastavila paži k slunci. Sojka pochopila. Vznesla se zvolna na nejbližší strom a otočila se ještě naposled k své zachránkyni, která jí mávala vyhublou ručkou, a „šťastnou cestu ..." Vtom - hle! K Emilčiným nohám se sneslo malé, modré pírko. Současně se ozval z bílé mlhy tichý hlas:

„Až ti bude nejhůře, tři pírko v dlani!"

Emilka se lekla, ale potom pírko rychle zvedla a zavázala je do kapesníčku. A večer po práci je vložila do modlitebních knížek, které měla po mamince.

Čas plynul jako ta voda v potůčku pod lesem. Emilka vyrostla a vstoupila do služby k bohaté mlynářce. Ale ta mlynářka byla zlá a lakomá, a tuze Emilce ubližovala. Dokonce ji obvinila, že odsypává v noci sedlákům obilí a bůhvíkde je prodává. Emilka se nadarmo bránila a ospravedlňovala. Mlynářka jí stále víc a více vyhrožovala. Tak byla zlá.

A tu se stalo, že když se Emilka chtěla pomodlit před spánkem z maminčiných knížek, vypadlo z nich na zem sojčí pírko. Dívčince zasvitlo v očích a dlouze pírko pohladila. Zachvěl se měsíční paprsek na vysokém okně setmělé komůrky a z pásu bílého světla se ozval tichý, tajemný hlas:

„Co žádáš ode mne?"

„Nic víc, jen aby pravda vyšla najevo!" zvolala prosebně dívčina a sepjala ruce.

Stalo se. Ještě téže noci bylo nalezeno ve mlýně tajné sklepení, v němž ukládala mlynářka nakradené obilí. Rozhněvaní sedláci ji vhodili pro její zlé srdce do rozvodněné strouhy, a Emilka se stala mlynářkou.

Byla krásná a čistá jako šípkový květ - a srdce měla ze zlata.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943