O jahodovém skřítku s korunkou

Bylo léto a Milan si vyšel s kamarády na jahody. Sluníčko hřálo, motýli v jeho záři tančili a Milan si veselé cupal do stráně. Byl mezi prvními, a tak i první spatřil tu rudou krásu. Kam se podíval - samá červeň, jako když rudý koberec rezprostře po zemi. Tolik tam bylo jahod. Do Milanových kamarádů jako když střelí. Trhli sebou, a než bys řekl „švec", byli uprostřed paseky. A teď to začalo. Hulákání, povykování, smích a přebíhání, aby si jen každý co nejvíce jahod natrhal. Milan také nestál, rozběhl se také do vrchu jako veverka, ale neřádil. Smekl se na kolena a hezky opatrně kladl jahůdku za jahůdkou - hned do úst a hned zase do džbánku. Podle toho, jakou utrhl. Ty velké schovával do džbánku, ty nimravé jedl. Že to bývá naopak? Vždyť já vím, ale Milan to opravdu dělal takhle: velké do džbánu, malé do bříška! A když se najedl, házel všecky, jak se mu pod prstíky dostaly, do džbánu. Kamarádů si z počátku nevšímal, ale když přebíhání a hluk neutichal, nadzvedl se a zvolal:

„Ale, kluci, přestaňte už přece! Není vám líto pošlapaných jahod? Řádíte tu jako Indiáni!"

Tak to řekl. „Jako Indiáni." Ale dal si, panečku!

Všichni se do něho pustili. Začali ho tahat sem a tam, a sami se ještě více váleli po zcuchaném jahodovém koberci. Milanovi bylo paseky líto.

Tak tu byla klidná do té doby, než se sem přihnali, a teď z ní zbude jen udupaná a rozervaná poušť ...

A teď ještě tohle!

Jak se Milan bránil, vrazil do svého džbánku s jahodami, a že stál zrovna na okraji paseky, skutálel se džbán dolů ... Jahůdky se hned rozběhly na všechny strany a když Milan džbán zvedl, byl prázdný. Zakalily se mu oči. Slíbil mamince, že přinese plný. A Liduška se na ně také těší. Vzal si tedy velký, hned pětilitrový, a teď v něm není nic. Ani jediné... A večer se blíží ...

Chviličku Milan postál, ale potom se beze slova oddělil od ostatních a začal sbírat nanovo. Už dávno zapadlo slunko za Barák, už i všichni jahodáři zmizeli se stráně, jen Milan trhal a znovu trhal červené jahůdky...

Ale nestačil. Tma se nějak rychle přihnala nad stráň, takže už téměř ani neviděl. A měl sotva čtvrt džbánku... Pustit se domů? Ne! Bylo to skoro hodinu cesty, a tak si Milan umínil, že ve stráni přespí. Maminka bude myslet, že je u kmotřičky v hájence. Kolikrát tam už přenocoval. Měli to tak smluveno, aby se maminka nebála.

Ale dnes, maminko zlatá, nepřespí tvůj hošík u kmotřičky! Víš, musí se s prvním slunečním paprskem probudit, abys byla ráno včas s plným džbánem ve městě na trhu...

A tak si Milan lehl pod rozložitý smrček na okraji lesa, a v minutě usnul. Paseka ztichla, jen hvězdy rozsvítily své zlaté lucerničky a měsíček si vyjel na stříbrném obláčku. Sotva se ukázal, kde se vzali tu se vzali, droboučkých lidiček plná stráň, všichni vousatí, a všichni místo čepičky - rudou jahůdku na hlavě. Byli to Jahodoví skřítci. Tančili při měsíčku se svatojanskými broučky, až pojednou kterýsi zvolal:

„Kamarádi, pojďte sem!"

Sběhli se kolem - a víte, koho spatřili? Ovšemže spícího Milana. Nakukovali naň, a byli by mu snad i nějakou nevinnou taškařinu provedli, kdyby se vtom neobjevil sám Jahodový král. Ustoupili ihned s cesty a král se usmál:

„To je ten hošík, který dnes bránil naši paseku. Vy víte, bratři, že vždycky dobré dobrým odměňuji. Nuže! Naplníme Milanovi džbán až dovrchu. Chcete?"

„Jak poroučí král! Jak poroučí král!" ozvalo se ze zástupu a hned šu - šu - šu ... Všichni Jahodoví skřítkové se rozběhli, a než si Milan odchrupal první veršík, měl džbán plný. Div mu při východu slunce nad ním oči z důlků nevypadly! Rozhlížel se udiveně na všecky strany, ale jahodová stráň mu neprozradila nočního tajemství Jahodového skřítka s korunkou... Ani sluníčko. A ani srnčátko, které se při měsíčku nedaleko páslo a celou tu noční tajemnou příhodu vidělo.

A tak se Milan pustil rychle se stráně a maminka přišla na trh opravdu první. Ve chvilce nádherné jahody prodala a za utržené peníze koupila Milanovi hezkou košilku.

Říkal jí „jahodová" a měl ji ze všech košilek nejraději.

A Liduška také.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943