Laděnka u královny Pohádky

K Vágnerům přijel dědeček. Však se ho Laděnka už ani dočkat nemohla. Sotva odložil svrchník a hůl, už mu seděla na klíně! A vydržela tak až do večera, až téměř celou krabici bonbonů zchroustala. I při večeři se jen k dědouškovi tulila a před spaním si vyprosila hezoučkou pohádku. Ty měla Laděnka ze všeho nejraději. Dědoušek uměl vždy nějakou novou! A nejedná! Dvě, tři, ba čtyři toho večera Laděnce pověděl. Byly krátké, ale tak hezké, že ta poslední Laděnku docela ukolébala v sen. Dědeček se potichounku vyšoural z pokoje a tiše za sebou přivřel dveře.

Laděnka byla sama, jen šibal měsíček se najednou prodral záclonkou a hup na bílou podušku! Osvětlil celý pokoj a zastavil se u pěkné stříbrem kované hůlky, kterou dědeček opatrně postavil za květinový stolek. Laděnka o to prosila, aby jí hůlčičku nechal v pokoji, že se s ní ráno projde po zahradě. A tak ji tam dědoušek nechal. A jak ji teď měsíc naplno osvítil, co to? Stříbrná rukověť se otočila, naklonila, a hůlčička si vesele poskočila. A hupy - cupi Laděnčině posteli! Laděnka vykulila modrá kukadla, a než bys pět napočítal, seskočila na kobereček před postýlku, posadila se na hůl jako na koníka - a máuctička, milý pokojíčku, poklonička, stříbrný měsíčku - vyletěla okýnkem jako na větrném koni ...

Letěla nad Brnem, nad Prahou, a ještě dál a dále, a v takové výšce, že se jí města a lesy i vody tratily s očí ...

„Kam letíme, stříbrná hůlčičko?" zeptala se v úzkosti a hůlka odpověděla:

„Ke královně Pohádce."

A zase nic, zas ticho, zase letěla dál a dále, až se zastavila u velké květinové brány. Dva malí skřítkové neslyšně bránu otevřeli a milá Laděnka vjela na dědečkově holi dovnitř. Ach, ta krása! Laděnka se opravdu bála dýchnout, a přála si v té chvíli, aby tu s ní byla její mamička. Ale tohle ještě nebylo všechno. Najednou, kde se vezme tu se vezme, stojí u ní maloulinký pidimužíček sotva jako dětský malíček - uchopí Laděnku za ruku a spěchá s ní k zlatému trůnu, který se blýskal na konci čarovné zahrady jako hořící slunce. Cestou potkávala Laděnka známé ze svých zamilovaných pohádek, štíhlonohé prince,, princezničky se zlatými vlásky, víly a mořské panny s hastrmánkem a rusalkami, a tamhle, holá, vždyť to je Kašpárek! Je to! Tancuje si na louce s Honzíkem, zajíčky a veverkami - a poznal ji, mrkl levým očkem! Laděnka hopsá, hopsá, a údivem div nevykřikuje, ale ví, že jde-li se ke královně nebo ke králi, je vždy naporučeno přísné mlčení. Proto mlčí a jen očkama vlevo, vpravo točí.. Konečně se květinový skřítek zastavil u zlatého trůnu,, na němž seděla v růžovém křesle královna Pohádka.

„Vítej, Laděnko!" šeptla sladkým hlasem. „Máš mne ráda, vid? Proto jsem ti dovolila nahlédnouti v tajemnou svoji říš."

„Mám ráda pohádky," vydýchla Laděnka a rychle dodala: „A nejraději ,O myšce s korunkou', ,O Kašpárkovi' a O kouzelné hůlčičce'."

Královna se usmála: „Vidíš, a právě ta kouzelná hůlčička tě ke mně zavedla." Potom zapískla na stříbrnou píšťalku - a v té chvíli se před Laděnkou ukláněl sám Kašpárek - i myška s korunkou, i černokněžník s podivnou kouzelnou hůlčičkou. Laděnka ji poznala, byla to stříbrná dědečkova hůl, kterou dědeček večer postavil za květinový stolek. Rychle po ní vztáhla ruku, ale běda, byla by málem upadla, kdyby jí něčí měkká dlaň včas nezachytila. Leknutím otevřela oči, ale co to? Kdeže to je? Ve své postýlce? Kam se poděla čarovná zahrada? Kam královna Pohádka?

„I vždyť to byl jenom sen, Laděnko! Jenom krásný sen .. ." smála se maminka, která malou pohádkářku taktak že zachránila před pádem s postýlky. Ze to všecko byl pouhý sen, nedala si Laděnka vymluvit, a tak nyní denně spěchá včas do postýlky a čeká, že si ji pohádková královnička zase pozve do své čarokrásné zahrady.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943