Jak šlo vajíčko do světa

Za výkladem velikého obchodního domu si hovělo na pleteném košíčku hezoučké vajíčko. Nebylo samo, košík byl až dovrchu plný malovaných kraslic, ale tohle vajíčko, o němž vám chci povídat, dal Ferdík - obchodní příručí - zrovna na samý vrch, a vajíčko si myslelo, že jen proto, že je že všech nejkrásnější. Je pravda, hezké bylo, jeho šaty zářily všemi barvami, od černé a oranžové až do zelené, žluté a fialové, ostatní kraslice však byly také hezké. Ale vajíčko, budeme mu říkat Kuloušek, se vrtělo a nad jiné nadnášelo, až mu muška, která uvízla za výkladem, radila více skromnosti.

To se ví, že se se zlou potázala a že se vajíčko ještě více roztahovalo a řeklo si:

„A vůbec, což tady musím zůstat? Odejdu do světa." Muška usykla - a vajíčko Kuloušek se opravdu vydalo do světa. - Jako náhodou musel totiž Ferdík ještě téhož dne otevřít výkladní okno, a když se nedíval, Kuloušek hup a hop! Už byl venku! Řeknete si: Vždyť by se takové prázdné vajíčko nasup rozbilo, ale chyba lávky! To by nesmělo být z pohádky! Ale že bylo vajíčko Kuloušek z pohádky, nerozbilo se. Tak vidíte! - Nezapírám, hlavička se mu řádně zamotala, když narazilo na tvrdý chodník, ale to jenom na chvilku. Než se k němu přihnala Mirkova Dášenka - to je pejsek foxteriér, však víte - už bylo vajíčko pryč. Koulelo se kolem zdi vysokého činžáku a bojácně mžikalo očima.

Inu, jak by ne! Sedět si v klidu za výkladem a smát se na lidi, to je lehké a jednoduché, ale teď, panečku - to je jiná věc! Ne, že by se vajíčko snad bálo, to ne, ale bylo mu všelijak. Aspoň z počátku. Tlačilo se ke zdi, div si kabátek neodřelo, ale pozornosti přece jen neušlo.

Mirkově Dášence se mu sice podařilo utéci, protože Dášenka byla zrovna po obědě a měla těžké nožky, ale Amidorkovi už neufouklo. Postavil se před ně hezky ze široka a spustil:

„Vajíčko, vajíčko, posečkej maličko, kam tak spěcháš?"

„Do světa jdu, širokého, velkého a překrásného!"

„Šel bych s tebou rád!"

„Chceš-li, dojdem snad!"

A tak už byli dva: vajíčko Kuloušek a pejsek Amidor. Vajíčko vpředu kuliliskok, Amidor za ním co stačil mu krok.

Minuli městečko a dostali se do polí.

Zrovna pod prvním topolem jim přeběhl přes cestu veveráček: .

„Vajíčko, vajíčko, posečkej maličko, kam tak spěcháš?"

„Do světa jdu, do širého, velkého a překrásného!"

„Šel bych s tebou rád!"

„Chceš-li, dojdem snad ... !"

A tak už byli tři: vajíčko, pejsek a veverák zpod topolu. Minuli pole a dostali se na luka.

Zrovna u první meze potkali králíčka Šedivouska. Trhl nad podivným průvodem vousky a povídá:

„Vajíčko, vajíčko, posečkej maličko! Kam tak spěcháš?"

„Do světa jdu, do širého, velkého a překrásného!"

„Šel bych s tebou rád!"

„Chceš-li! Dojdem snad!"

A tak už byli čtyři: vajíčko, Amidor, veveráček a králíček Šedivousek.

Vajíčko vpředu kuliliskok, ostatní za nim, co stačil krok.

Minuli luka a přišli do lesa.

Potkal je smeček Zlatý parůžek.

„Vajíčko, vajíčko, posečkej maličko, kam tak spěcháš?"

„Do světa jdu, do širého, velkého a překrásného."

„Ou, též šel bych rád!"

„Chceš-li, dojdem snad."

A tak jich už bylo pět: vajíčko, pejsek, veveráček, králíček a smeček Zlatý parůžek.

Minuli les a přišli k veliké skále. Týčila se až k oblakům, a než naši vandrovníci dohlédli konce, „štěk, štěk, kdo ruší můj klid?" - ozvalo se před nimi, až se všichni posadili na zadeček. Všichni, kromě vajíčka Kulouška. To se odrazilo od země jako míč, a než Šerý vlk natáhl pracku, koulelo se s vysokého kopce zpátky k lesu - a z lesa na luka, z luk do polí, z polí do svého městečka - a hop, už bylo pod velkým výkladem obchodního domu ... A přikrčilo se pokorně ke zdi a čekalo. Ferdík - jako na zavolanou - zrovna po chvilce zas otvíral výkladní skříň a leknutím zčervenal až po uši.

„Ouvej! Tuhle mi vypadla kraslice!" zvolal, a šup Kulouška na košíček!

A to je konec velikonoční pohádky.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943