O toulavém housátku

U babičky na venkově měli housátka. Takové roztomilé babulky to byly, jedno hezčí než druhé. Kabátky jako z hedvábí a očka jako korálky. Když je malá Jarka pustila na dvůr, celý se rozzářil. Stará husa se o své děti bála, stále napomínala a poučovala, a housátka si dala říci. Až na jedno. Bylo ze všech nejmenší, ale hotový rarášek! Však mu také Jarinka říkala „můj Rarášek". Celý dvůr Raráška znal. Od Reka v boudě až po holuby v holubníku. A stará husa měla s ním nejvíce starostí. Kdykoliv se někam otočila, Rarášek byl pryč. Dostal ovšem vždycky zobákem mezi křidélka, ale nic to nepomáhalo. Rarášek se otřepal - a zatoulal se po druhé zas.--

Jednou se však stalo, že si stará husa odřela nohu a nemohla stále sem a tam Raráška shánět. To bylo, panečku, něco pro něho! Když se tak jednoho slunného odpoledne popásal na mladé travičce za humny, uviděl v příkopu podivné zvířátko. Mělo veliké vypoulené oči a zelený kabátek. Rarášek trhl očkem po staré huse, a že se zrovna, nedívala - hop! - už byl v příkopu! Postavil se před podivné zvířátko a spustil zhurta v husí řeči:

„Gagaga, kdo jsi?"

Zvířátko nic. Leklo se.  Přikrčilo se k zemi, a hup! Než se Rarášek nadál, bylo pryč. Ale Rarášek se nedal jen tak postrašit. Oddychl si, a tlaptlaptlap ...,  pustil nožičky za podivným zvířátkem. Našel je. A ptal se zas:

„Gagaga, kdo jsi?"

Zvířátko si dodalo kuráže, zakoulelo očima a - „Kuňk - kuňk - kuňk! Jsem žába Kuňkalka. A kdo jsi ty?"

„Rarášek."

„A odkud jsi?"

„Z babiččina dvorečku! A odkud jsi ty?"

Z Velikého rybníka na louce."

Z Velikého rybníka, hm - hm, o tom máma nikdy Raráškovi nevyprávěla. Což, kdyby se tam s Kuňkalkou podíval...? Než slunko zapadne, bude nazpátek, a máma o tom ani vědět nemusí. - Jak si Rarášek usmyslil, tak udělal. Pelášil za Kuňkalkou, co mu nožky stačily ... Ve chvilce byli u Velikého rybníka. Tam se už po Kuňkalce sháněli, že se snad ztratila, anebo že snad sám pan čáp Dlouhozobec si ji slupl k večeři. Pořádali totiž žabáci z Velikého rybníka toho večera bál, a Kuňkalka byla z širokého okolí nejlepší zpěvačka a tanečnice. - Představila jim hned svého nového tanečníka, a tak milému Raráškovi nic jiného nezbylo, než aby zůstal. Zapomněl na ustaranou mámu v babiččině dvorečku a točil se při měsíčku, až milo pohledět! Žabáci muzikanti hrab: na bubínky a měsíček se na celé kolo smál na ten veselý bál ...  A když bylo po bále, žabky a žabáci hup a hup do vody - a Rarášek zůstal sám. Tu si teprve vzpomněl na svou zlatou mámu a uvážil, co zase provedl.

„Ani se raději domů nevrátím," broukal si do zobáčku - a tlaptlaptlap ..., chtěl se pustit dále kolem rybníka k lesu. Ale nožky ne a ne se hnouti. Bolely ho - a i očka se spánkem zavírala. A tak se honem skrčil pod široký list - a usnul. Ani neviděl, jak kolem na paloučku tančily vodní rusalky a jak jim drobní květinoví skřítkové tleskali do noty. Nic neviděl a neslyšel, jen spal... a spal... a spal. Probudil se, až mu sluníčko zašimralo zlatým paprskem v zobáčku. Vyskočil - a rozhlížel se. Svou husí mámu hledal - i ostatní housátka, ale kdež ta všecka byla! Daleko za loukou, v babiččině dvoře - u malé Jarky ... Jistě se na něj hněvá. Všichni se hněvají. I to sluníčko se schovalo za šedivý mráček, aby se naň nemuselo dívat. Rarášek svěsil hlavičku a zanaříkal:

„Gagaga - gagaga!

Já Rarášek malý,

v světě zatoulaný,

co si počnu tady,

jistě zemru hlady ..."

Co to? - Jako by se tamhle rákosí pohnulo... Snad lišák anebo lasička si jde hledat snídaní?... Ouvej ouvej, zle je!

Ale nebylo! - Vždyť to nebyl lišák ani lasička, ale Jarinka. Šla si k rybníčku se sousedovic Zdeňkou na pomněnky - a našla Raráška! Dala si ho do zástěrky a upalovala s ním k domovu. Tam už stará husa prohledala kdejaký koutek a slibovala Raráškovi, že ho potrestá. Ale když jí ho Jarinka vysypala ze zástěrky, zapomněla rázem na hněv a objímala ho, šťastná, že jej má zas doma. A Rarášek byl také šťastný a odprosil mámu štiplavou husí hubičkou.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943