Jak kamna stávkovala

Celou zimu si babička zpod Hůrky libovala, jak jí kamna hřejí, jak dělají dobrotu, ještě i ráno že mívají kachličky teplé až milo, a najednou z ničeho nic - dost!

Tak, stařenko zpod Hůrky, přechválilas je, to víš, příliš mnoho chvály škodí. To často mnohý zhrdne a zpyšní, a je po dobrotě. A tak je to i s těmi kamny.

Ale kdepak! Se stařenčinými kamny to tak nebylo. Když po celou zimu svítila do úzkého výměnku dvěma ohnivýma, teplýma očima a zahřívala jako věrný kamarád prostydlé babiččiny ruce, jakpak by mohla najednou tak obrátit? - Stařenka kroutila nad tím hlavou, trpělivě vyhrabala ohořelá dřívka a zčernalý papír, založila hraničku nanovo, zapálila, ale jako prve - nehořelo a nehořelo. Stařenka se ke kamnům posadila tedy hezky zblízka, nakukovala na rošt i do popelníka, ale nic nevyhleděla. Vymetla popel i spálené třísky a založila znova. Broukala při tom tiše, snad kamnům připomínala ty krásné zimní večery, když se k ní do výměnku sběhla všecka vnoučata i nevnoučata pro pohádky, jakže jim bylo vespolek u teplých kamen dobře a milo, ale ani to nepomohlo. Kamna nic.

„Pro Pána Jána, co s nimi?" mnula si zkřehlé ruce stařenka a šourala se ze síňky.

Ve světnici bylo chvíli ticho, ale potom kamna hlasitě zívla a zavolala na kocoura: „Hm, stařenka si myslí, že budu sloužit zadarmo. I kdepak, holečku, to nebudu!"

Kocour, věrný stařenčin mazlíček, div s lavice nespadl, jak se polekal: „I ty mrzoute kachlovitý, jak ti má stařenka platit? Čím? Snad místo polínek dukáty přikládat?"

„I ne dukáty, kocoure, to ne, jen hezky jako prve dřívka a zase jen dřívka, ale také si musí na můj zdravotní stav vzpomenout," rozkládala vážně kamna, až kocour vyprskl v jekot:

„Snad doktora ti zavolat, pilulky předepsat a zelnou polívčičku se slaninou pro uzdravení plic předkládat?"

„Tak - tak, kocoure, správně povídáš! Pro uzdravení plic. To je ono! Ale ne zelnou polívčičku, to ne!"

„A co tedy, jasná urozenosti z Kachlíků a z Troubovic?" chechtal se kocour a posadil se zeširoka na stařenčinu stoličku.

„Vidíš, takoví jste vy živí tvorové! Když tebe něco bolí, dovoláš se pomoci. Ať už si přivřeš drápek nebo ocas, ať se nastudíš nebo máš kašel. Drápek se zaváže, ocásek pofouká a od kašle pomáhá horké mlíčko. Ale že já se kašlem dusím, že mám nezdravoty plný chřtán a plné plíce, o tom neví ve stavení nikdo. Vidíš, tak je to - tak!"

„Inu, kamaráde kamnovitý, už ti rozumím," poposedl kocour a pohladil nejbližší kachličky. A kamna přidušeně pokračovala: „Mé plíce jsou přeplněny nečistotou - sazemi, mé útroby jsou popraskány stálým žárem, jak říkám, lékaře potřebuji, trochu všímavosti mé paní - a ošetření."

„A kterého a jakého lékaře, pověz, kamaráde, svěř se Mackovi, svěř," pobízel dojatý kocour, a kamna se svěřila:

„Inu, kominíka potřebuji, kominíka a kamnaře. Vyčistit mé plíce - komín, a promastit útroby kamnařskou hlinou to je, kocourku, náplast na moje bolesti. Ale ne jenom pořád dokola - služ, hoř, služ! - a nikde kouska uznání, A nebudu takhle už stařence sloužit a nebudu!"

Taktak, že kamna dopověděla. Otevřely se dveře - a tu máš, kominík - doktor je tu! Byl zrovna ve statku na druhé straně dvora, když tam doběhla stařenka s bědováním. Popadl metličku, poplácal stařenku po zádech a vedl ji do výměnku. Ve chvíli kamna pookřála, plaménky vesele zasyčely a stařenka si mnula spokojeně staré kostnaté ruce.

A ráno přišel ještě i operatér kamnař, no, to už pak kamna opravdu radostí zářila jako stařenčiny oči. Bylo po lítosti a stávce, jenže brzo nato přiběhl kocour ze dvora celý zadýchaný - „a víš ty, kamarádíčku kachlovitý, že půjdeš co nevidět na odpočinek? Už místo tebe bude hřát samo sluníčko! Vstává už a vlásky si pročesává!"

Kocour měl pravdu. Kamna se bez vzdoru chystala na odpočinek a jaro se sluníčkem k práci.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943