Strašpytlíci

Takového roztomilého kocourka neměli snad nikde široko daleko - jenom u Machů. Byl tříbarevný, na bílém kožíšku měl rezavé skvrny a černé knoflíčky, a byl veliký myšolap. Celou noc skákal po půdě přes trámy a rozháněl myší besedy, a ve dne sedával na teplé troubě. Když si ho Mařenka vzala do náruče, položil jí packy kolem krku a div že ji nezhubičkoval. A sousedovic Vlastu také.

Museli byste Machovic kocourka znát, abyste uvěřili. A opravdu byste neřekli, že byl jednou původcem hrůzostrašné příhody.

Bylo to o pololetních prázdninách. K Machům přijela Pavlinka s Boženkou, a teta jim upravila pokojíček v podkroví. Děvčátka dosud nikdy sama nespala a ustrašeně se první noc přikrčila pod peřinu. Kdyby je teta uložila aspoň do jedné postele, aby se mohla jedna ke druhé přitlačit, ale teta ne. Pavlince ustlala na pohovce Božence naproti na posteli po babičce.

„Já se celá třesu, Božko,“ usykovala hned po odchodu tetině mladší Pavlinka a upírala zděšeně oči do tmy.

„Tož se třes! Kdo se bojí, moc vystojí,“ ledabyle odhrkla Boženka, ale sama měla v těle malou dušičku.

Uplynulo sotva půl hodiny a Pavlinka začala nanovo.

„Božko!“

Boženka nic.

„Božko!“

„Obrať se na bok a spi!“

„Nemohu.“

„Pomodli se k andělu strážnému. Uspí tě.“

Chvilku zas ticho, ale po chvilce nanovo:

„Božko!“

„No, budeš-li spát! Ze na tebe zavolám můru!“

Ouha! Tohle Boženka neměla říkat, neboť ještě ani nedořekla, ozvalo se noční temnotou sotva slyšitelné zaharašení. Potom silnější a silnější - a než nabrala Pavlinka dechu, byl šumu a tlumeného hlomozu plný kopoj. To už i Božence naskočila po těle husí kůže a prsty si mimovolně stáhly peřinu na oči. Ale nepomohlo to. Jakoby ne jedno, ale celý houfec strašidel napadl světničku v podkroví, strop se třásl a trhavé skoky a hlasy se rozrůstaly každým okamžikem. Pavlince zdřevěněl jazyk, nemohla ze sebe dostat ani vzlyk, ani vzdech a Boženka se potila jako v červenci na plovárně.

Když se užuž zdálo, že se v horké lázni pod peřinou utopí, příšerné zvuky rázem přestaly a pokojíkem zavládlo ticho. Boženka vystrčila jedno oko, za ním druhé a napjala sluch. Opravdu. Je ticho, je konec rejdům nočních strašidel ...

„Achyž,“ povzdychla si zhluboka a tlumeně zavolala:

„Pavlinko!“

„Božo!“ Více se z Pavlinčina koutku neozvalo.

„Ty se bojíš? Jdi! Nic se neboj! To nic nebylo. Hleď, chceš-li, lehnu si za tebou.“

„Pojď!“ ozvalo se přidušeně z koutka u okna a Boženka se tedy svezla s postele.

Ale sotva spustila obě nohy na zem, ozvalo se harašení nanovo a ještě prudčeji než před tím, a když se chtěla Boženka rozběhnout k Pavlince, nemohla se hnouti s místa.

Něco ji zezadu pevně drželo za noční košilku.

„Pane Bože, Pane Bože,“ rozdrkotaly se Boženčiny rty, a kolena se jí úplně podlomila.

A vtom zas už Pavlinka sotva znatelně zavzlykala.

„Tak pojď, už jsou tu zas!“

„Nemohu, drží mne za košili!“

To bylo něco pro Pavlinku! Božku už tedy strašidla drží!

Jako šíp se vymrštila na pohovce a hnala se - hlava nehlava - ke dveřím pro tetičku. Vrazila do stolku a porazila židli, potom převrhla sklenici s vodou a převrátila květinový košík, a než nahmatala dveře, stála tetička se svící na prahu.

Zprvu se lekla, když spatřila plačící Pavlinku a Boženku jako k zemi přikovanou u postele s vypoulenýma očima a s drkotajícími zuby, ale potom, až děvčata vyslechla, srdečně se rozesmála.

Boženku totiž nedrželo u postele strašidlo, ale ve spěchu si přišlápla cípek dlouhé noční košilky vlastní nohou a Pavlinka nadarmo sháněla tetičku, vždyť považte - všecku tu noční hrůzu způsobil Machův kocourek!

Honil po půdě nad světničkou myši - a jak tak skákal přes trámy a bedny, a jak tak myši pištěly, děvčata se vylekala a div chalupu nezbořila.

Mařenka se jim ráno vysmála, až se za bříško popadala a roztančila se se svým trojbarevným kocourkem vesele po kuchyni.

Strašpytlíci, strašpytlíci,

bu - bu - bu,

noční můry z temné hůry

už jsou tu!

Strach má vždycky velké oči,

tralala,

to se Božka s malou Pavlou

dostala!

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, Brno 1943