O Aloškovi

Alošek byl hodný hošík, ale veliký mlsánek. Nic před ním maminka dost dobře neschovala. Kdeco našel a kdeco snědl. Nadarmo mu domlouvala, i různé tresty vymýšlela. Alošek dělal den, dva dobrotu, ale pak začal mlsat nanovo. To už se maminka nezdržela, vystrčila mlsného kloučka ze dveří a řekla: „Když neumíš poslouchat, jdi si, kam chceš! Já už tě nemám ráda.“

Alošek se zarazil, ale když před ním zarachotil v zámku klíč, hodil kučerami a vyběhl ze vrátek. Červená čepička mu bujně poskakovala se strany na stranu a mlsný Alošek si uraženě broukal:

„Dobře, jdu. Najdu si štědřejší maminku.“ A než bys řekl „pět“, už byl na silnici. Věděl, že vede k lesu, za nímž, jak maminka často povídala, je daleký cizí svět.. A zrovna do toho světa se chtěl Alošek pustit.

Potkala ho myška Hrabalka:

„Kampak, Alošku, kampak?“

„I já jen tak, myško, já jen tak!“

Myška trhla vousky, ale Alošek už byl ten tam.

Potkal ho medvěd Brunbal:

„Kampak, Alošku, kampak?“

„I já jen tak, Brunbále, já jen tak!“

Medvěd zaklepal zuby, ale Alošek už byl ten tam. Uháněl - ani se neohlédl.

Potkal ho hlemýžd Růžek:

„Kampak, Alošku, kampak?“

„I já jen tak, hlemýždi, jen tak!“

Hlemýžď zamžikal očima, ale Alošek už byl ten tam. Ani se neohlédl.

Potkal ho koroptví kohoutek:

„Kampak, Alošku, kampak?“

A Alošek jako prve: „I já jen, kohoutku, tak ...“ A zas byl jako šipka v prachu.

Ani nezpozoroval, že je už uprostřed hlubokého lesa, a že se den chýlí k večeru. Až ucítil hlad. Totiž ani nemohl říci, že hlad, byla to zase jen ta mlsálská touha po něčem sladkém, tak po kousku dobré čokolády anebo po koláčku s rybízovou marmeládou. Ale ať se rozhlížel jak rozhlížel, to víte, v lese po něčem takovém ani vidu, ani slechu ... Ale po chvíli pocítil opravdový hlad. To už by se místo čokolády anebo rybízového vdolečku spokojil i s obyčejnou páteční buchtou anebo mazaným krajícem. Ale v lese ani po tom nikde památky - a tak si milý mlsný Alošek sedl na pařez a vložil hlavu do dlaní. Chtělo se mu zavolat po mamince, ale ne, ne! Když před ním zavřela na klíč, najde si novou maminku. Lepší. Tam asi za tím lesem, tam v širém světě ji najde. A Alošek se znovu vzchopil a pelášil vpřed.

Myška Hrabalka potrhávala za ním starostlivě vousky, medvěd klapal nechápavě zuby, hlemýžď mžikal očima a koroptví kohoutek pohněvaně bručel. Ale Alošek nic neviděl a nic neslyšel, jen pořád přes příkopy a jehličí dál kupředu běžel, aby si našel novou maminku, štědřejší - takovou, která by před ním nic nezamykala, která by mu všecko snesla, cukroví, čokoládu, koláčky i burské oříšky, a která by řekla:

„Tohle je, Alošku, všecko tvoje, můžeš to sníst najednou!“

Tak si to myslil bláhový Alošek o dobré, pravé mamince. Takovou si chtěl najít.. .

A našel ji?---

Však poslouchejte. Když přeběhl les, palouk a pole, přišel k velikému městu. To už se žaludek hlásil třebas i o suchou kůrčičku! Ale mlsný jazýček ho stále ještě utěšoval! „Kdepak suchou kůrčičku! Medový preclíček dá nová maminka, medový--“

„Hoj, hochu?! Stůj! Kampak se ženeme?“ Pane Bože! Před Aloškem - jako by ze země vyrostl - stojí strážník, ohání se obuškem a bílými rukavicemi a brejlí na něho tak přísně, že mu červená čepička vypadla z dlaně. Ale nebylo času na čepičku, pan strážník mu stiskl rameno - a Alošek musel s pravdou ven. „Hledám - maminku, ma-min-ku ...,“ vyhrkl v slzách a zavěsil se očima na strážníka.

„Inu, to je dobré. Zrovna teď tu byla nějaká maminka a hledala hošíka - mlsného Aloška.“ „To jsem já, a kde je moje maminka?“ „Tamhle za rohem.“

Jako gumový míč se Alošek odtrhl od země a skokem ležel mamince v náručí. Jen to boží sluníčko mu v té chvíli rozumělo - a jeho zlatá dobrá maminka.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943