Sněhulák Ledáček

Stál na kopečku u Božích muk jako král a vychloubal se, až hanba povídat.

Sněhulák Ledáček.

Je pravda, byl největší a nejsilnější ze všech sněhových panáčků z Lapačova, měl i největší žezlo - odřené pometlo - ba i jeho mrkvový nosánek trůnil na placaté hlavě nejvýše, ale aby se takhle nadýmal, to přesahovalo všecku sněhuláckou důstojnost. Povídaly to kmotry vrány a i zajíci ušálkové, když se v prvních dnech sešli u něho k besedě.

A kroutil nad jeho nadutostí hlavou i sám král noci - měsíček. Ale Ledáček nic. Neviděl a neslyšel, jen ještě výš svůj nos zvedal a vyzývavě koulel uhelnýma očima. Vrány i ušáci přerušili brzo svoje besedy u Božích muk a zašli si raději až na Kočích dvůr, ke dvěma malým, skromným sněhuláčkům, které postavil tatínek Vláďovi a malé Vlastičce, a na Ledáčka skoro zapomněli. Zato měsíček nezapomněl. Posílal ke sněhovému nadutci denně celé houfy stříbrných paprsků s napomenutím, ale sněhulák pořád stejně: jen ještě výš a výš svůj rudý nos vytahoval a „královským žezlem“ na všechny strany povýšeně mával. Nikdo mu nebyl přítelem - jen děda Mráz.

S tím si nejlépe rozuměl. Když se hnal kolem, vždycky ho zval na tácky. A Mráz se zastavil rád. Zadýchaně pověděl, co ve světě nového, a Ledáček všecek pookřál. Po každé takové návštěvě se cítil svěžejší a zdravím přímo kynul. Mráz mu svým ledovým dechem vždy znovu ztužil kabátec, že byl hned zas jako nový - a ještě jen víc jeho pýchu tím povzbudil.

„I vždyť i na něho dojde,“ trhal nosíkem zajíček Pírko, a vrána Letka jednoho mlhavého podvečera významně zaklapala zobákem:

„Ba tak, ba tak! Dojde! A brzy! Povídala ráno koroptvička z doubraviny, že prý tam u nich vystrkuje už hlavičku ze sněhu první sněženka. A to víš, macku! Ta ohlašuje - no co? ...“

„Jaro!“ vydechl ušák a bojácně se ohlédl, aby jej snad dědek Mráz neslyšel. Natrápil se už letos dost a dost, ne aby se ještě teď mstil... Ale Mráz ušáka neslyšel. Měl zrovna poradu s královnou Zimou, co že prý si ta sněženka v doubravině myslí .. . ? Snad prý volá jaro ...

Ba, volá, dědku ledový!

Ještě téhož večera se o tom dověděl i sněhulák u Božích muk. Zle si mu stěžoval Mráz. A Ledáček zle zabručel:

„Jaro? A to my se nebojíme! A to my se jen tak nedáme!“ A hned příštího dne se pustil v boj se sluncem. Odrážel šípy zlatých paprsků z počátku udatně, ale druhého a třetího dne už povoloval. Slábl. To proto, že dědek Mráz upustil takřka docela od nočních návštěv, že už neměl na ně času.

A tak sněhulák Ledáček osaměl nadobro. Už neohrnoval svůj mrkvový nosánek a už nekoulel povýšeně očima po krajině. Vždycky tak bělostný a vyžehlený kabátek mu šedl, stehy v bocích povolovaly a popouštěly - a jednou, to už byla sněženek plná doubravina - našel zajíček Pírko u Božích muk jen vysokou hromádku zažloutlého sněhu ...

Zima se šourala na odpočinek do svého ledového království a do kraje se chystalo jaro.

Podle: Pohádky z dětské zahrádky, napsala: Klema Ptáčková - Pilátová, ilustrace: Miroslav Netík, Brno 1943